Nechodila jsem do školky a nemám sourozence. Ale zase mám kupu sestřenic a bratranců, kteří nás často navštěvovali. Taky si pamatuju, že vedle u sousedů bydlely dvě o něco starší holky, které za mnou chodívaly na zahradu. Ale už tehdá si nepamatuju, že bychom si hrály; spíš jsme si povídaly. Stejně tak sestřenice si většinou hrály spolu a já se koukala. Máme to i na domácím videu.

Veliký zlom přišel s Andy, kterou jsem poznala, když mi byly čtyři. Bývaly jsme spolu velice často a ona jako dítě hrozně lhala, a fakt legračně, což mě neskutečně bavilo a představovala jsem si všechny její divoké scénáře a co hůř, jako naivní áčko jsem jim všem bezelstně věřila. Třeba, že paní na letáku z České spořitelny je její máma, přestože jsem její mámu viděla dvakrát do týdne a úplně přesně jsem věděla, že vypadá naprosto jinak. Moje myšlení bylo jako kvantová fyzika – bylo to zkrátka možné oběma způsoby zároveň.
Domácí video točil můj taťka, a hned, když se na to kouknete, tak vidíte, jaká je tam zvláštní symbióza. On přesně věděl, jakým způsobem přemýšlím, a valil do mě všechny ty psychedelické náměty a má představivost šílela. Oba jsme…stejní. Navíc máme oba synestezii, takový stav, kdy vám téměř každé slovo evokuje jistou barvu nebo situaci.
Když jsem chodila do školy na osm, bylo to červené. Když jsem chodila na sedm, bylo to bílé. Když jsme měli matiku, byla červená, když jsme měli češtinu, byla bílá. Chemie je velice fialový předmět, angličtina žlutá. V momentě, kdy jsem dostala rozvrh ve škole, jsem si předměty vyznačovala podle barev a bylo pro mě velice snadné se v takovém rozvrhu orientovat. Vydrželo mi to až do maturity.

Jako příklady situací evokovaných synestezií ráda dávám dva příklady, taky z dětství. Dobrodružství znamená rozloupnutý dílek mandarinky nebo pomeranče, z kterého vytryskne šťáva. Olina je dutá páchnoucí pneumatika pověšená na stromě.
Posteli, kam jsem chodila spát, jsme s taťkou říkali makovina. Nevím, proč, prostě to JE makovina a lítá se v ní do vesmíru. Zhasnete světlo a najednou se objeví na stropě fosforové hvězdičky, skrz záclony prosvítá pouliční lampa. Ta pouliční lampa a světlo, které vrhala, mě pronásleduje doteď, hrozně bych to chtěla zase někdy vidět, což je nemožné, když už tam nežijeme. Tím světlem vznikaly tak neskutečné obrazce, krásné tvary, zvlášť, když se k tomu připojil zvuk projíždějícího nákladního vlaku a kuňkajících žab, tak jsem zažívala takový myšlenkový boom. Kolikrát jsem takhle v posteli musela ležet třeba několik hodin a koukat se, v takových chvílích jsem absolutně ztrácela pojem o čase. Mé dětství mělo tenhle zvláštní řád, pamatuju si, že přijel někdo na návštěvu v den, kdy neměl, a já se hrozně rozčílila, protože DNESKA přece přijet neměli. Najednou mi zbořili celou moji rutinu a nic jsem si nepamatovala.

Když přišel ocet(taťka. já mu nemůžu říkat jinak.to zní prostě divně a není to správný.) z práce, tak jsem za ním už asi od dvou let běžela, četl si teletext a já se ho ptala, co je co za písmeno. Taky jsem milovala, když mi dovolil si hrát s jeho organizovanou sbírkou vinylů a já přesně věděla, co je co, jaké kolečko bude uprostřed které desky, když jej vytáhl. Taky to máme natočené. To jsem milovala. Jednou se mě ptaly sestřenice, na co bych si chtěla hrát, a já říkala, že s deskama, tak to vůbec nepochopily, ale asi z milosrdenství jsme si je tedy vzali – to už byl ocet z toho divný a já se ho taky desetkrát ptala, jestli vůbec můžem a vadilo mi, jaký ony ukazovaly nerespekt. a nemluvě o tom, že jednu desku rozbily a já kvůli tomu brečela a všichni si mysleli, že brečím proto, že si myslí, že jsem to udělala já. já to fakt neudělala.
každopádně díky tomuhle monotonnímu hlasu octa a jeho písmenkování jsem přišla ve dvou letech a začala jsem číst nahlas z novin, ačkoliv mě tomu nikdo neučil – jen jednotlivým písmenkům, nikdo mi neukázal, jak se spojují. a od té doby jsem se od knih prakticky nehla. a dokud jsem to neuměla, mamka mi předčítala z knih každý den to samé a já ji nutila číst i čísla stránek a nakladatelství a když něco nepřečetla, rozzuřila jsem se, že je to špatně, protože jsem si přesně pamatovala i ,,albatros 1990.“
Pamatuju si dokonce i věci z doby, kdy mi byl jen rok, přestože psychologové říkají, že je to zhola nemožné, že se pamět formuje až ve třetím roce. Tak to tedy vůbec není, pamatuju si, jak jsem brečela v postýlce, protože se mi zdál sen, že mi hoří polštář, a přišla mamka a vzala mě na ruce. Ale ocet si taky pamatuje věci z téhle doby, jak ho házel děda do peřin, takže je to dost možné.

pamatuju si na ty super pohádky od octa. o knedlíku herbertovi, který se vypařoval do stěny, o čertovi, co bydlel v paneláku. pamatuju si, jak rozebíral vždycky něco doma a to pak třeba i bouchlo, protože byl nešikovný jako já, ale zajímalo ho, stejně jako mě, jak všechny věci fungují. jednou nám takhle explodovala televize. když byl malý, rozebíral i všechny své hračky, ale už je nepotřeboval skládat. zajímalo ho, jak fungují, ne si s nimi hrát. stejně tak já. nejraději jsem měla, krom desek, ještě sítka na odpad – takové ty kanálky do dřezu, do vany, víte, co myslím. Líbilo se mi, jak zapadnou do kanálu naprosto přesně, ty zvláštní tvary a barvy, jak pak vypadá vír.
Někdy si říkám, že je škoda, že už se neumím na věci takhle hluboko zaměřit, asi je to dan za to, že se umím !trochu! líp pohybovat mezi lidmi než tehdy. Ale tak hodně z tohoto mi zůstalo.
Moje nejoblíbenější pohádka od mamky byla O okýnkách. úžasné je, že, přestože je sama naprosto normální, vzala si někoho, kdo přemýšlí jako já, a měla dítě, které přemýšlí jako já, a vždycky to respektovala. Vyprávěla mi donekonečna, jak chodím otevírat každé okno v každé místnosti v našem bývalém domě, vyvětrám a zavřu. Nedejbože, že by nějaké vynechala, to jsem se vždycky rozohnila a okamžitě jsem si zjednala nápravu.
Jako dítě jsem taky třeba hodiny civěla do stěny a ptala se sama sebe, jestli existuji nebo ne, a dováděla jsem se až do stavů šílenství, kdy jsem nevěděla, kde končím a kde ne. A ocet dělával to samé. Dodneška to trošku děláme. Možná proto jsme oba tak dobří a přirozené talenty v lucidním snění. Odmalička mám VELICE živé a jasné sny, které se někdy až prolínají s realitou. Taky si pamatuju, že jsem pro sebe opakovala neustále jedno slovo, které pak ztratilo smysl a bylo ,,divné“.
Ocet si taky, stejně, jako já, rád mačkal oči před spaním, aby viděl ty zvláštní barevné obrazce.
Když jsem byla malá, přišlo mi, že celý svět je dokonalý a krásně barevný a vadilo mi, když mi někdo dokazoval opak. I když jsem měla i trochu fobií. Třeba jsem jednou spláchla a zpoza splachovadla vylezl obrovský pavouk a já se lekla. Dodnes mi je nepříjemný zvuk splachovadla. Nebo třeba jsem nechtěla spát u sebe v pokoji, protože mi tam začala salmoneloza, a já se bála, že se vrátí. Spát tam jsem začala až o několik let později, kdy celá místnost prošla rekonstrukcí  – už se mi nezdálo, že je to ta debilní místnost, kde se to stalo.
A nejlepší důkaz toho, jak jsem přemýšlela mimo hranice, je video, kde sedím s plyšovou růžovou fenečkou, která má červené mašle za ušima:,,Tohle je pes a jmenuje se Bob“
Když jsem dostala novou hračku, musela dostat jméno, aby se ,,zařadila do struktury“.

Hrozně jsem si jako dítě přála zvířátko, což se mi tedy do školní docházky nepovedlo(Raymíček přišel až v sedmi), ale u babičky jich byla spousta a jezdila jsem tam i třikrát do týdne. Měla jsem s nima super vztah. Papoušek Pepík, kterému už je dneska přes dvacet, pořád skřehotá, že potřebuje, abych za ním přišla do místnosti, nikomu jinému to nedělá.
Ani já nebyla typická holčička, ale ani jsem nebyla nějak klukovská. Vlastně o sobě odmalička přemýšlím jako o nějakém ,,tom“, říkala jsem si Natálek, to je něco jako Toyen:D chápete. Bylo mi víceméně jedno, co mám na sobě, ale milovala jsem indiánské tričko s cancoury a převleky. Tím se zase dostáváme k Andy. My spolu vymyslely tolik imaginárních her, že to není možné. To byly fakt skoro až divadelní hry, trvaly klidně třeba celý den, byly jsme na zahradě, měly jsme oblečenou deku a nad hlavou deštník a byly jsme víly a všechno, co jsme dělaly, jsme nějak zapojily do kontextu.
Třeba nechápu, jak si děti dneska nedokáží hrát samy. Já si hrála hodně sama a bavilo mě to. I na písku a tak. Pamatuju si, že když byly dětské pořady v televizi, tak mi ty děti přišly jako z kosmu, že si takhle organizovaně hrajou, cvičí, a tak. Všechny spolu.
Ale bavilo mě koukat se na Eso, a bez legrace, pamatuju si všechny klipy devadesátých let, i ty, kde mi byly třeba dva roky. Třeba Joan Osbourne byla moc dobrá. A není to tím, že bych klipy viděla někdy znova, právě naopak, nedávno jsem se ptala octa, který to byl klip, který je v noci a je tam nějaká žena a její dítě na nějaké hoře, hraje tam na housle, je to smutné, já si nedokážu vzpomenout, jak se to jmenovalo.

a na hip hap hop jsem se koukala, jak tam bylo to pexeso, to jsem vždycky věděla:D a líbilo se mi, jak jsou namalované švestky.

 no a samozřejmě k  čemu mě ocet přivedl odmalička, byla hudba. díkybohu. další z našich zábav byla, že mě posadil do jeho stereo obýváku doprostřed a já musela určovat, který nástroj jde z kterého kanálu, kdo to zpívá, a přesně jsem si pamatovala každý tón, dodnes si pamatuju, dodnes rozebírám hudbu. a byli to britští psychedelikové, hlavně bítls, ale chápete, který otec své malé dceři pouští tohle:D no tehdy mi to přišlo naprosto normální. vlastně dodnes přijde. třeba v sgt. pepperovi ocet slyšel jako malý ve dvou případech činel, který už tam nikdy nebyl, a zajímalo ho, jestli je to tím, že měl jako malý citlivější sluch nebo ne, tak jsme ho tam hledali.
Nebo jaké vymýšlel věci, přesně chápal, jak má mysl funguje – znal to od sebe. Takže mi neříkal ,,nech ten budík, jinak dostaneš“ ,to ne, takové exprese ani jeden z nás není schopen – říkal nekruť těmi kolečky, jinak z toho vylezou housenky.
A nepamatuju si, že bychom se třeba někdy objímali nebo tak. Prali jsme se a to byla sranda, vždycky mě zachumlal do peřiny. A hráli jsme spolu hokej v kuchyni a to bylo super. Rozsekl mi obočí plastovým pukem, protože jsme oba děsně nešikovní. Já nevím dodnes, jestli jsem pravák nebo levák, stejně jako on. A neumím ani jezdit na kole.
Já se hrozně těším, až budu mít vlastní děti. Možná jim moc neporadím s těmi klasickými věcmi v životě, ale od toho je tady Kristián – stejně tak, jako naviguje i mě. Ale snad se mi povede jim udělat aspoň tak trochu kouzelně filosofické dětství, jako bylo to mé.