Nejtěžší při komunikaci s druhými je pro mě chápat, co je ode mě očekáváno. Jinak řečeno, ať už konverzuji písmem či mluveným slovem, často zjistím, že druhý člověk ode mě očekává, že se budu chovat určitým způsobem a ve výsledku se cítím být svazována očekáváním druhých. Přijdu si, jako by někdo psal divadelní hru a mě zahrnul do děje, aniž bych si to kdy přála.
Někdy, když se nechovám tak, jak si druhý přeje, mi na to odpovídajícím způsobem odpoví-gestem, jednáním, tělesnými pohyby, kterými vyjadřuje otázky a defensivní postoj. Druzí mi přijdou jako chobotnice, i online při povídání se na mě lidé takto lepí.
Než s někým začnu konverzovat, připravím se na bombardování očekávání. Není to obranné nebo ze strachu, nýbrž proto, že vím, že tomu budu neustále vystavena. Je to určitá asimilace. Nikdo mi nedal možnost volby, spíš jsem byla násilně donucena. Jediná má volba byla, jestli se chci socializovat, nebo nechci.
Nedávno jsem zjistila, že pokud mi druzí chtějí přivodit svým jednáním nepříjemné pocity, musím to naopak vyvolat já v nich. Každý den se snažím zbavit se očekávání vůči druhým lidem. Neočekávám už, že by mě měl někdo milovat, nenávidět, chápat, poslouchat, konějšit. Když jsem se toho zbavila, týká se má výzva hlubší části mého psyché.
Existují však různé způsoby, jak své společenské schopnosti a dovednosti vylepšit.
Znám se moc dobře na to, abych věděla, že určitých očekávání od druhých se pořád trochu držím. Protože chci, aby přestali očekávat cosi ode mě. Takže od nich pořád cosi očekávám.
Začínám si více všímat emočních závaží, chtění, které druzí přináší do konverzace. Cítím, že to jsou jejich nevyřešené problémy. Jsou však hlouběji pod povrchem, tedy jedinec, který o nich mluví, si jich ani nevšimne.
Myslím, že i kdyby si ostatní všimli těchto nedořešených problémů a já bych jim s nimi pomohla, k ničemu by to v jejich jádru nebylo., Jejich sebevědomí se nezakládá na mně a tom, co já si myslím. To si musí vybudovat oni sami zevnitř.
Já nemám problém říct si přímo o to, co chci. Jsem v kontaktu se svým jádrem. Já se takhle narodila. A vůbec, myslím, že se tak narodil každý, jen se nechal příliš svázat společností. Nemám problém říct, že se bojím, že potřebuju uklidnit, že mám problém. Jsem člověk a mám spoustu emocí. Nebojím se ale narozdíl od ostatních o nich mluvit. ,,Přijdu si ošklivá. Řekni mi, že jsem hezká.“
Nevymýšlím si nějaké scénáře, pro jejichž naplnění byhc nic neudělala. Přitom poukazuji na to, že jen já si to vodevu poskládat dohromady a buduji si tak sebevědomí. Vycházím ven naplno.
A pak, když s někým konverzuji, nechápu, co ten druhý po mně tedy chce. Připadám si jako zařazená do hry, aby si na mně někteří honili ego. Možná je to tvrdé, ale já si myslím, že to tak vážně je. Myslím si, že věci vidím v hlubších souvislostech než ostatní. Vidím konverzaci pod kůži, jsem jako doktor, vidím to, čeho si pacient sám nevšimne.
Žiju analyzováním konverzací, jako staří guru, filozofové a doktoři. Jde hlavně o svobodu, o svobodu, která plyne z toho, že na některé věci se vykašlete, necháte je být.
Nejvíc síly nad sebou dávám těm, kteří ke mně mají nejlblíže – to jsou ti, o kterých si říkáte, že je nejvíc milujete. Láska není o potřebách a očekáváních. Stačí jen tak, jak je.
To největší štěstí nacházím v tom, že se k druhým chovám tak, jak bych chtěla, aby se oni chovali ke mně. Dávám jim svobodu a oproštuji je od očekávání.