„Tady můžu být opravdu tím, kým doopravdy jsem,“ rozesmála jsem se včera v práci.

„Natálo, ty vole, to je největší klišé, jaké můžeš říct,“ odpověděla mi se smíchem má kolegyně Martina.

Ne, ale fakt. Vždycky to tak nebylo.  Hlavně na střední škole.

Když jsem se dostala na střední školu, šla jsem na gympl. Šla jsem do jedné z těch „lepších“ tříd, kde jste museli udělat přijímačky z angličtiny. Těšila jsem se tam. Říkala jsem si, že těch devět let na základce bylo fakt super, ale že je asi čas jít dál, potkat nové kamarády, dělat podobné výtržnictví a neustále se bavit.

První den školy byl zvláštní. Pamatuju si, že jsem tam byla první. Vždycky jsem všude chodila hodně dopředu, abych všechno našla a ujistila se, že jsem správně. Celá třída byla úplně prázdná. Tak jsem si sedla ze zvyku do stejné lavice. Čtvrtá lavice u dveří, úplně vzadu.

A pak mi došlo, že ta třída je fakt obrovská. Ne jako ta naše maličká, kde nás bylo patnáct. A že já vůbec nevidím na tabuli, protože mám asi pět dioptrií. A že tady asi budu muset dávat větší pozor. A že asi nezvládnu, když budu sedět tady u dveří, na „svém“ místě, a najednou začnou přicházet jiní lidi než ti základkoví. Já na ně byla tolik fixovaná. A dodnes jsou někteří mými nejbližšími přáteli.

„Tak si dáme něco trochu opačného“, řekla jsem si a přemístila se v té prázdné třídě do uličky u okna, asi do třetí lavice.

Dodneška si říkám, že by možná můj středoškolský život byl jiný, kdybych zůstala sedět tam. Ale na druhou stranu, určitě by nebyl lepší.

Do třídy postupem času dorazilo 29 dalších lidí. Už dopředu jsem věděla, že tam bude jen 5 kluků. Nevadilo mi to, do té doby jsem asi nikdy neřešila genderové stereotypy. Na základce jsme dělali bordel kluci i holky. Srandu dělaly taky hodně holky. Říkala jsem si, že se vlastně na ty holky moc těším.

Netrvalo mi dlouho a velmi záhy jsem zjistila, že si se svou sousedkou v lavici nemám absolutně co říct.

Pamatuju si své zoufalství v druháku, když mi došlo, že se pokouším přidat už asi k desáté skupince, co se ve třídě utvořila, a s nikým si nemám co říct.

Pamatuju si, jak si v třídě dávám o přestávce sluchátka. Jak odcházím pryč, protože je v ní strašný hluk, a jak sama jím česnekové rohlíky a koukám se do prázdna na chodbě.

Pamatuju si, jak říkám v hodině věci, které by mou bývalou třídu pobavily, a tady si 24 holek jen vyměnilo nechápavé pohledy a pokračovaly v listování holčičími časopisy pod lavicí a domlouvání rande na svých drahých telefonech.

Vyrostla jsem v čtvrti, kde bylo spousta Romů, sociálně slabších, také se mnou chodily do třídy děti s různými handicapy. Měla jsem za sebou úplně jiné dětství než všichni, co se mnou byli ve škole. Nikdo mě nešikanoval, ale zároveň mě ani nikdo nechápal. A že mě nikdo nešikanoval, to bylo jen proto, že se mi dařilo úžasně přetvařovat.

Věděla jsem, kdy se vůbec nezapojovat do konverzace, kdy to fakt ani nezkoušet, protože nemám co říct. Neříkala jsem o sobě nic. Říkala jsem jen nějaké uštěpačné poznámky na adresu druhých, to mi trochu šlo, ale musela jsem v tom být zlejší, než jsem chtěla. Než když jsem bývala na základce, kde můj humor byl sice trochu rázný a ostrý, ale vždycky dobrosrdečný.

               S každým jsem vedla jen small talk. V šatně na tělocvik jsem holky jen poslouchala.

Pamatuju si, jak se mi můj učitel tělocviku posmíval. Řekl mi, že doufá, že umím aspoň vařit. Jak mě ponižoval a jak jsem vždycky zůstávala poslední, kterou si někdo vybere do týmu, což si vyloženě užíval. Za mě osobně mi to bylo jedno. Nevadilo mi to ponižování, já o sobě měla dobré mínění a sebevědomí mi nezničil, věděla jsem, že jsou věci, v kterých vynikám, a tělocvik to rozhodně není.

 Slzy mi vyhrkly jen proto, že jsem si vzpomněla na svého základkového učitele Hynka a na to, jak četl mé povídky a srdečně se jim smál. A jak mě v tělocviku často klidně udělal i kapitánem družstva, i když mi to vůbec nešlo.

Můj reálný život se odehrával pouze online. Když jsem se vrátila domů, rodiče byli většinou v práci. Absolutně vyčerpaná, zničená a neschopná mluvit jsem se zavřela k sobě do pokoje, pustila si písničky a Messenger.

Kdyby nebylo Radky ze základky a mých pražských kamarádů Midgeyho a Péti, tak by mě ten gympl asi položil. Se všemi jsem se vídala ale tak jednou za půl roku. Psali jsme si každý den do noci. Volali si na Skypu. Hráli spolu online hry. V té době jsem ještě neměla ani data, ani pořádný chytrý telefon, a wifi na škole téměř nefungovala. Půl čtvrté odpoledne byl můj záchranný čas.

               Ještě jedna věc vlastně byla dobrá. Výtvarka. Tam jsem měla poprvé pocit, že mi něco fakt jde, že mi to jde víc než ostatním. Jasně, že mi šla angličtina, ale to jsem věděla už od základky. Výtvarka byla skvělá. A učitelka na ni ještě víc. Sedmdesátiletá paní, která jezdila o víkendech do Polska zkoušet sprejerství. Ta byla jediná, kdo si se mnou chtěl opravdu popovídat. Pro kterou mi stálo za to se jednou týdně přemoct –  i když jsem to nikdy nezvládla na dýl než na hodinu, dvě – a zůstat na výtvarku v ateliéru.

               Sice ani tam jsem si nenašla kamarády svého věku, ale alespoň jsem měla kousek své půdy na té protivné, otravné, namyšlené škole, kde jsem nikoho nezajímala a vlastně ani nikdo pořádně nezajímal mě.

               Dneska, když je září, tak mám dva protichůdné pocity. Vzpomínám si na své čtrnáctileté já, které už odpočítávalo dny, kdy zase začne škola, na ten příjemný pach naší staré drobné secesní školy a na to, jak už prvního září jsem se kolikrát topila v slzách smíchu.

A pak ta vzpomínka na tu bílou, sterilní budovu, na to mé „ostrouhané“ já. Na ten hluk, na ten pocit, že tam s nikým nejsem blízko.

               I když jsem měla na gymplu nějaké kluky, i když jsem tam časem měla nějaké kamarády, nikdy to nebylo dobré. S nikým se dodneška nevídám. Nikdo mi za to nestál. Pamatuju si své odbarvené vlasy, pamatuju si své nudné oblečení z C&A, které jsem nosila, protože ho nosili všichni. Pamatuju si na ten pocit absolutní bezmocnosti a neštěstí, když jsem se vzbudila v úterý ráno a věděla jsem, že mě čeká tělocvik a ty příšerné, šedé šatny.

               Pamatuju si na taneční, kde jsem chodila se svým kamarádem ze základky, a na to, jak skrz prsty se na nás dívali mí gymploví spolužáci a jak absolutně nechápali to, jak tam pobaveně hýkal smíchy. Pamatuju si, jak mi na závěrečnou přišla Radka a já měla pocit, když jsme tam zase byli s ní a Jirkou, že takhle je to jediné správné, že tohle mi nikdo nenahradí, že takové kamarády na gymplu nikdy nenajdu.

               Nevěděla jsem vůbec, že bych mohla být někde na spektru. Na základce jsme byli „divní“ všichni. Myslela jsem si do svých patnácti, že takhle „divný“ je celý svět.

               A bylo to kruté, když mi to v šestnácti došlo, a strašně jsem se bála toho, že už to takhle bude celý život. A než mi došlo, že ten „dobře divný“ svět vlastně je možný,. Že se mi celá ta základka jen nezdála. A začala jsem to testovat. Vídat se jen s „divnými“ lidmi. Udělat si „kroužek“ známostí. Začít s nimi žít v prostředí, kde je vše dovoleno a vše je možné.

               Dneska už tam nebydlím, ale mám své divnolidi stále a neustále. Nedávno jsem se ptala Matýska, svého manžela, co si třeba myslí o tom, že furt říkám náhodně nějaká divná slova. Tak se zarazil a říká mi, co je na tom divného, proč se vůbec ptáš, vždyť víš, že já to dělám pořád taky…což mě strašně rozesmálo. Má pravdu. U nás doma žádné divné chování není divné.

               Momentálně jsem v práci, kde se strašně rádi smějeme. Kde mě lidi objímají a říkají mi, že mi to jde, že jsem dobrá. Kde jsem si udělala tabulku na zvláštní slova, která slyším, a lidi do ní přispívají a slova hodnotí.

               Jsem v práci, kde mí kolegové jsou zároveň mými přáteli, a kde mí ne-pracovní přátelé strašně rádi chodí ven i s mými pracovními, a tak se to všechno míchá, a mě ne že to nevyčerpává, mě to naopak strašně dobíjí.

               Na Vánoce jsme si měli všichni psát anonymně hezké věci, mezi kolegy. Já mám pořád doma ten svůj papír vystavený, a přijde mi vlastně úplně neuvěřitelné, že jsem zase mezi 30 lidmi, a oni mi napíšou tyto věci.

Mám tam napsáno, že mám nejšílenější a nejlepší humor. Že mám krásný úsměv, to mi napsala jedna kolegyně a rozesmálo mě to, protože mám asi 20 plomb a nikdy mě nenapadlo nad sebou takhle přemýšlet. Že, což myslím, že mi napsala Martina, která má alergie na vše možné a já vždycky na služební cestě, když spíme u sebe, tak vtipkuju, že má alergii na mě – mi napsala, že její nejlepší alergie je ta na mně.

Ale myslím, že úplně nejlepší vzkaz byl jen jeden. Byl celý moc hezký, ale na konci stálo s vykřičníkem jedno velké

                                             NEMĚNIT!