Dostala jsem další mail, tentokrát od paní Katariny, která by si ráda přečetla pohled jiného na nedorozumění v komunikaci s ostatními NT lidmi.
Nutno dodat, že po přečtení jejího mailu jsem se rozhodla vyrazit na procházku s Kristiánem po Ostravě, abych si trošku utřídila myšlenky a abychom spolu zkusili zavzpomínat na podobné situace.
Vzpomněli jsme si na velkou spoustu situací, kdy mezi námi došlo k nedorozumění a případně i hádce, která byla často jen proto, že jsme si oba obsah vyřčených slov vyložili po svém.

Aspergerové chápou věci opravdu DOSLOVNĚ. Máme prostě zvláštní řeč a vnímání řeči. Což znamená, že když mě někdo požádá, abych šla vynést koš, jdu a vynesu koš. Už do něj nedám nový pytel na odpadky. ,,Ale to je přece naprosto jasné,“ říkají mi lidi. Ach jo. Není. Pro mě má každý pojem určitou extenzi, tj. rozšíření – pod každým pojmem si představím onu danou činost, ale často se mé pojetí této činnosti neshoduje s pojetím ostatních lidí. Často je užší – udělám jen to, co mi řeknou, pouze vynesu koš, ale už tam nedám pytel. Občas se stane, že je mé pojetí širší, třeba Kristián mi řekne, abych utřela nádobí, a já VŽDYCKY, když doma utřu nádobí, tak jej i uklidím – úklid utřeného nádobí podle mě spadá do činnosti utírání. A i když tady u něj doma tak uplně nevím, kam jednotlivé nádobí patří, tak nějak jsem si to domyslela a nádobí poukládala dle sebe. Ha. Špatně. ,,Ale já jsem ti jen řekl,  abys utřela nádobí!“ Těžko někomu vysvětlovat, že pro vás utřít nádobí znamená utřít a uklidit, a vysypat koš znamená vysypat koš, ale už tam nedat sáček.

Nejhorší je, že to není z mé lenosti. Že to je opravdu z mého chápání věcí trošku jinak. Za to mě přece nemůže nikdo trestat. Teď už se ptám desetkrát, co všechno si člověk od daného úkolu, požadavku představuje. říkám si, že je lepší se desetkrát zeptat, než pak dostat vynadáno. A stejně to platí i opačně, mám ráda, když si i ten druhý, s kterým jednám o provedení nějaké činnosti, se mnou do nejmenších detailů ujasní, co od dané věci očekávám.

Ještě trošku horší to bývá v abstraktních tématech, kdy se třeba Kristiána, když mu něco vysvětluju(odjakživa studuju různá vědecká témata a pořád mezi sebou ty poznatky proplétám a přicházím na nějaké nové věci a mám neodolatelnou touhu své invence komukoliv sdělovat a K. je pořád po ruce), tak se ho i stokrát za každou větou zeptám, jestli chápe, a potřebuju, aby mi to pořád říkal slovně. Protože z jeho výrazu tváře nic nepoznám. A potřebuju, aby chápal, co mu říkám, abych mohla postoupit dál ve výkladu. Nebo když mi neodpoví a myslí si, že je odpověd naprosto jasná, tak ho bombarduju zprávami a volám mu nebo jej pronásleduju po celém bytě, dokud si nevyjasníme VŠE okamžitě do nejmenších detailů.

Mě prostě nenapadne, že jsou to zbytečné otázky.
Myslím, že docela velkým klíčem k vyřešení aspon velké většiny nedorozumění je ptát se druhého na všechno, co vchází potenciálně do hry, a uvědomit si, že ŽÁDNÁ otázka není hloupá. Hodně spolu komunikovat. A chce to taky hodně tolerance od obou stran, AS i NT si musí uvědomit, že ten druhý přemýšlí v jiných souvislostech a proto je třeba dávat co nejjasnější a nejstručnější instrukce.

Navíc je fakt, že ve verbálních instrukcích se AS často snadno ztratí a udělá věci jinak, než mu bylo řečeno. Často si takové jednání umíme i odůvodnit a přijde nám logické, ale NT to vidí většinou jinak. Já tedy docela doporučuji nějaké důležitější instrukce sepsat do seznamu, podle kterého se pak můžeme řídit. Třeba když odjedou rodiče na týden pryč, tak je lepší jednou stručně napsat, co má dítě dělat jak často, než mu to před odjezdem desetkrát zopakovat.

Bohužel je taky smutné, jak už jsem se naučila ve svých dvaceti letech, že někteří lidé chápat nechtějí, i když dělají, že chtějí. AS vidí vnitřní souvislosti lépe než NT, spojuje si věci, prožívá věci velmi silně, intenzivně, dokáže nasát atmosféru dané chvíle, ale velmi těžko pochopí, že ho někdo zneužívá, pomlouvá, směje se mu. A pak často neví, jak se má s takovou situací vypořádat. Opět mám malé doporučení, pro NT možná trochu nepříjemné, ale určitě důležité – abyste se vyhnuli nějakým nedorozuměním, tomu, že váš AS si vyložil vaše jednání nějak jinak(tomu tak často může být, zvlášt ve školním věku, v partě nějakých lidí, mezi partnerem a jeho přáteli a vyjadřováním se k AS osobě oněch lidí v třeba zdánlivě negativním smyslu – AS často urazí úplně jiná věc, než byste čekali) -vysvětlujte, vysvětlujte, a BUĎTE UPŘÍMNÍ. A vůbec, říďte se touhle radou pořád, protože AS ženy můžete mít klidně i kolem sebe a nemusíte o tom ani vědět, může to být vaše kolegyně v práci, která nerada chodí na večírky, může to být vaše sousedka, která každý den s železnou pravidelností vstává v šest, jde na nákup, pak volá dceři a pak se kouká na seriál a vám je to k smíchu… Budte k sobě upřímní a nedovolte sami sobě, aby vaše řeči vyzněly agresivně. Buďte stokrát raději ,,sluníčkový člověk“ než ,,arogantní hovado“, protože autisti sice nesnáší kritiku, ale pořád je lepší být k nim upřímný, než jim něco zatajit, a potom je nechat si vše vyžrat a trápit se nad vlastní neschopností, že nepoznali, že vás štvou… to sebevědomí uhodí mnohem víc než jedna připomínka. Navíc i kritika se dá podat mírně.

Vysvětlujte své jednání HNED. Existuje mnoho návodů, jak efektivně komunikovat s Aspergerem nebo autistou. Hned, když si myslíte, že si ,,váš“ AS mohl něco vyložit jinak, než to myslíte vy. Upřímně, zkuste si rok žít s někým, kdo je AS, a uvidíte, že málokdy má váš názor a tvrzení přesně vymezené hranice, kdežto u AS o tom nejde ani pochybovat.
Často se mi stává i to, že udělám vtip, ani o tom nevím. Nemám ale ráda, když něco říkám vážně a druzí se mi smějí a neřeknou mi, proč. Je to fér smát se někomu, kdo neví, proč se mu smějete? Já vždycky říkám, že je velký rozdíl mezi tím, když se smějete NĚKOMU a když se smějete S NĚKÝM. A věřím, že nejen AS je příjemnější druhá varianta. Počkejte si chvilku, jestli se AS zasměje sám, nebo jestli bude aspon vypadat trochu pobaveně. Pokud vás to pobaví a nechcete se AS vysmívat, vysvětlete mu, v čem spočívá vtip, třeba ho to pobaví taky.

V případech, že dojde k nedorozumění, AS může prožívat různé dva stavy. Buď začne být hysterický a křičet a nadávat, anebo, jako já – a myslím, že je to i častější u AS žen, nechci dělat stereotypy, ale hysterie mi přijde častější u kluků – se zabední a přestane komunikovat. Když mi píše někdo, kdo mě naštval, tak se s ním nehádám – neodepisuju, bloknu si ho. Když na mě mluví někdo, kdo mě naštval, neodpovídám, koukám se jinam a dělám si své. Když vím, že mám potkat někoho známého, neprojdu kolem něj bez pozdravu, ale raději rovnou přejdu celou ulici, aby vůbec nevěděl, že jsem tam byla.

Tady je dobré přečkat, vytrvat, a jenom dokázat svému AS, že ho máte rádi. Objetím(pokud mu to nevadí – ano, i AS můžou být extrémně mazlivé typy, často však jejich mazlivost závisí na tom, koho mají objímat), tichým rozhovorem, společnou činností, kterou má AS rád, nebo prostého vyslechnutí toho, co si přeje…

A nejednejte s nikým, kdo má AS, jako by byl nesvéprávný. To je jedno velké nedorozumění. Já ráda říkám, že AS je jen jiný operační systém. Většina lidí má Windows, je funkční, nejrozšířenější, ale existuje i Linux, o kterém zas tolik běžných uživatelů neví, neumí s ním zacházet, přesto je to naprosto rovnoprávný systém, funkční, a fungují na něj aplikace, které obsahově zhruba dělají to samé, jako windowsovské, jen jsou prostě naprogramovány jinak :-))