V práci dělám různé evaluace. Hodnotím, jak se nám daří.  Jednou ze zajímavých metod, kterou používáme, je metoda The Most Significant Change. MSC, jak ji zkracujeme, je zajímavá v tom, ženám ukáže dlouhodobý dopad, a to ještě navíc celkem zábavně – formou příběhu.

Proč o tom dneska píšu. Protože jsem zrovna dneska v práci naše nové příběhy upravovala. A přitom jsem si na něco vzpomněla. Vybavilo se mi, jak jsem přišla – tehdy ještě jako dobrovolník – do kanceláře, ve které dnes pracuji. Aby se mnou udělali toto hodnocení, tento rozhovor. Byla jsem na druhé straně barikády.

Pamatuju si to úplně přesně. 

Byl srpen. Venku bylo hrozně hezké počasí a kancelář naší neziskovky byla tehdy celkem v centru Prahy. Procházela jsem se a koukala, jak krásně žlutá je fasáda činžáku, v které úplně nově sídlili. Pamatuju si, jak mě kolegyně vzala do místnosti, u které si až teď vybavuji, že to vlastně byla místnost, ve které jsme se scházeli každé pondělí a volali kolegyním do Brna.

„Máš pocit, že se u tebe něco změnilo?“ ptali se mě.

„No, upřímně, ani moc ne,“ odpovídala jsem popravdě. V té době se u mě měnilo naprosto všechno. A pořád. Rozcházela jsem se s Kristiánem, stále se k nám i od nás někdo stěhoval, měla jsem těsně po státnicích a nevěděla jsem ani pomalu, kde mám hlavu. Začínala jsem svou první vážnou práci. Tohle bylo jen nějaké občasné zpestření.

„I to je v pohodě, ne u každého se něco nutně změní,“ říkala mi kolegyně, dneska už vím, že metodicky naprosto správně.

Bylo to ale i tak moc příjemné setkání.
Jenže kdyby se mnou někdo rozhovor dělal dneska, odpovídala bych úplně jinak.

Můžu si to zkusit alespoň tady? Nebude vám to vadit?
Že ne?

Tak já jdu na to…

Když mi bylo čtrnáct a chodila jsem na základku, napsala jsem krátkou slohovku na téma „Můžu být nešťastná v naší třídě“, který by se dal shrnout vlastně do velmi jednoznačného a rázného „ne“. Smála jsem se každý den. A pak přišlo období asi desíti let, kdy jsem se smála strašně málo. Mám takový elektronický deníček, do kterého jsem si třeba jednoho dne v březnu 2016 naštvaně napsala, že jsem „radši měla jít na amnesťáckou akci než na tenhle pitomý koncert“ a že je „načase si najít hodnější a lepší kamarády“.

A tu šanci jsem dostala téměř přesně za rok a měsíc. Prostě mi přišla e-mailem nabídka práce přesně tam. Já vůbec nevím, proč jsem na ni tehdy odpověděla. Práci jsem měla. Chtěla jsem konečně dodělat magisterské státnice, školu. I když…

Podvědomě jsem asi věděla, proč.

Protože mě hrozně přitahovala představa mít zase pevnou komunitu kamarádů, které uvidím každý den. Kteří budou věřit tomu samému, čemu věřím já, a kterým nebudu muset nic vysvětlovat. Jasně, mám Barborku, mám Midgeyho. Ale v Modřanech už jsme nebydleli. Navíc jsme od začátku věděli, že to není stav, který vydrží. Že se časem rozstěhujem, že budeme mít jiný život.

Když jsem přišla na pohovor, dal přede mě Jirka fotku dosavadního týmu a zeptal se mě:

„Vidíš se tady někde?“

To byla tak zvláštní otázka, přitom tak logická.

„Jo. Třeba tady,“ řekla jsem a ukázala doprostřed obrázku. Zasmála jsem se. Ale on to nebyl vtip.

Za dva týdny jsem tam byla a seděla mezi ostatními na jedné z našich prvních týmových schůzek. A věci se začaly měnit. A ne trošku. Ony se měnily radikálně.

Zezačátku to vlastně byly maličké změny. Pamatuju si, jak jsem první týdny pomalu seděla na rukou, abych nezačala hopsat a tančit v kanceláři. To se přece nedělá. Usmívala jsem se a nic moc jsem neříkala. Lidi měli kdysi celkem dost příležitostí mi ukázat, že můj humor není úplně pro každého, a většinu těch příležitostí využili. Tak jsem to nechtěla riskovat ani tady. Což bylo bizarní, protože náznaky této srandy jsem tušila všude kolem sebe – jen jsem prostě ještě nevěděla, jak je uchopit a radovat se z nich.

A pak byly další věci. Třeba jsem jela se sedmi, osmi kolegy někam přes noc. Nevěřila jsem, že to zvládnu, protože naposledy jsem 48 hodin strávila nepřetržitě s lidmi…no, hrozně dávno. Zvlášť na střední jsem se toho strašně stranila, v Modřanech nás bylo jen pár a kámošili jsme se mnoho let. Dodneška vím, že noční výlety s úplně cizími lidmi prostě nedávám. Nejde ve všem tlačit na pilu.

No, prostě jsem se strašně bála, že to nedám. Že se v polovině, v noci někde rozbrečím. Bála jsem se nejenom toho, že mě uvidí v tom nejhorším, ale i že nebudou vědět, co se mnou. Jenže ono se to nestalo, protože jsem tam nebyla sama, sama v cizím prostředí s cizími lidmi – já už tam byla fakt s kamarády. Všichni na mě byli milí, všechny jsem znala a všem jsem důvěřovala. Tak jsem se přes to nejenom přenesla…

Já si to naopak hrozně užila. Tak moc, že to bylo skoro jako droga. A člověk chtěl víc a víc.

A pak najednou začaly ty velké změny. Některé byly pracovní. Když jsem zvládla své první školení dobrovolníků – živých knížek, a zvládla jsem ho dobře. Když jsem jela do Itálie na mezinárodní setkání. Když jsem poprvé sdílela své nápady s kolegy. Když jsem poprvé navrhla, že máme zkusit nějaký nový způsob práce a lidi mě poslouchali. Když jsem pomáhala organizovat první třídenní setkání pro dobrovolníky, kde jsem pracovala opravdu mnoho hodin denně. Získávala jsem pevnou půdu pod nohama, zakořenila jsem a začala jsem kvést. Čím víc věcí jsem úspěšně dokončila, tím větší chuť jsem měla do práce. A stále mám.

Některé změny byly osobní. Když ke mně poprvé přišli mí milí na návštěvu. Když jsme si po večerech začali psát. Když se mi ostatní začali svěřovat se svými problémy. Když já začala vyprávět více o sobě.  Když se všichni jen s pobavením smáli, když jsem konečně na své židli začala tancovat a říkat divná slova. Když mě nikdo neodsoudil ani za mé blbé vlastnosti, ani za mé neřesti. Když jsem si začala „dovolovat“ a říkat drzé věci, které se tak úplně nehodí. Když jsem začala dělat divné vtipy.

No a hlavně…

A když jsem zjistila, že v tom nejsem sama! Že nejsem sama jediná, kdo je u nás takový! Že už nejsem jediná „divná“ na světě. To byl asi moment, který mě železně zmáčkl, posadil na mou kancelářskou židli a zavelel, že se odsud prostě nehnu.

Najednou mám zase komu napsat večer nějakou hloupost, slovní hříčku, a svět je prostě hezčí.

Dneska už sama u nových lidí, kteří přichází s podobnou nejistotou, jako kdysi já, dokážu identifikovat, co by jim mohlo pomoci. Jsou momenty, kdy si naprosto sebevědomě řeknu „tak – dneska uděláme párty a tento člověk nás začne mít rád. A já se na to těším.“ Už to po tolika školeních a sezeních a zábavách prostě vidím. Sama vím, že co je nejvíc potřeba, je opravdu trpělivost, otevřená mysl, humor a láska.

A mně toto všechno dávají v týmu – každý něco, něco víc a něco míň, ale tak, že mám všeho dostatek. Někdy až přebytek, který chci předávat dál, všem novým, kteří k nám přijdou.

Chci každému, kdo k nám přijde, ať už jako dobrovolník nebo týmový kolega, vytvořit takové prostředí, aby se cítil dobře a aby měl pocit, že se s ním někdo vždycky zasměje.

Chci být na každého, kdo bojuje za stejné cíle, milá a přátelská.

Chci mu pomáhat tak, abychom toho společně dosáhli lépe a rychleji.

Děkuji všem, že se mnou měli trpělivost i přes mou počáteční nejistotu a nevraživost – a že jsme společně vybudovali něco, co teď už bude jen dál růst.

A co bych chtěla nakonec kolegům vzkázat?

To se bude nejvíc líbit asi Martině:

„Jsi lokomotiva, která se řítí tmou,

Jsi indiáni, kteří prérií jedou

Jsi kulka vystřelená do mojí hlavy

Jsi prezident a já tvé Spojené státy“

Já a ty…