Má práce má jedno specifikum. Mám v ní kamarády.

Jsem součástí hnutí podobně smýšlejících lidi. Proto, když se setkám třeba se zahraničními kolegy nebo aktivisty odjinud z republiky, stačí mnohdy jen říct jeden druhému, že děláme tu samou práci, a už spolu jdeme někam na pivo/víno/oslavu. „Hledat si přátele nikdy nebylo jednodušší“, řekla jedna aktivistka na nedávném mezinárodním setkání v Těšíně a já si uvědomila, jak hrozné moc je to pravda, minimálně pro mě.

Pro mě nikdy nebylo snadné si najít kamarády. Možná proto, že nevypadám dost vřele. Nebo zase tolik nedokážu mluvit s cizími lidmi. Někdy působím chladně, i když se snažím být otevřená. Těžko se vysvětluje někomu novému, že je vám s ním fajn, že jej rádi posloucháte. To už pak zní zase divně a vypadáte vlezle…

A pro mě je složité hledat opatrně hranice a míry. Někdy se bojím, že šlápnu vedle. Tak raději často mlčím a stojím jen někde bokem. Nebo se zapojím a riskuji…

V práci ale ne. Tam nemusím vysvětlovat nic.

Před rokem jsem dostala od jedné kolegyně na narozeniny takový na pohled ošklivý oranžový balonek s umělým okem a se třpytkami. Nedávno jsem ho zase našla a mačkala ho na celé poradě vedoucích. Nikdo mi neříkal, ať to schovám. Ať přestanu dělat blbosti. Že se to nehodí. Troufám si říct, že si toho většina buď nevšimla, nebo jim to bylo úplně jedno.

A víte, jaká byla reakce kolegyní, když jsem během porady udělala obrovský náčrtek kočičího nosu s malou kočkou a nápisem „kočičí nos vypadá jako žampion (jen maličký)“?

„Jé, to je super. Já si to vyfotím.“

Nevadí mi se na lidi koukat. S těmi, co jsou mému srdci nejblíž, si zvládnu vyměňovat i dlouhé, všeříkající pohledy do očí.

Na střední škole jsem nenáviděla týmové práce. Vždycky jsem udělala vše buď sama nebo jsem nedělala nic a radši ostatní nerušila. Nešlo mi se zapojit, ani jsem se zapojit nechtěla. Nikdy nedocházelo k spravedlivému rozdělení úkolů, nikdo své úkoly nedělal včas. A pak ve dvacíti na fildě jsem byla už vyhrazený individualista. „Nemůžeme to radši vypracovat sami?“

Říká se, že autisti nejsou týmoví hráči. Je pro nás často složité dělat něco s ostatními. K tomu, abych dokázala s lidmi spolupracovat, potřebuji dvě věci: mít zápal pro věc a mít je ráda. A obě složky jsou pro mě důležité, ta druhá možná ještě víc než ta první.

A z mého pracovního týmu se pomalu, ale jistě, stala skupina kamarádů.

Jasně, s někým jste si blíž a s někým zase méně, ale to je normální. Ale se všemi jsem ráda. Všechny ráda uvidím. Dokonce i lidi, kteří byli v týmu přede mnou a třeba jednou i po mně. To je prostě poslání, zábava, oslavy, práce, krásné výsledky a pocit, že dělám něco, co dovede věci změnit k lepšímu.

Kdysi jsem si myslela, že jsem na gymplu měla problém zapadnout, protože se mnou byly ve třídě samé holky. Až dneska mi dochází, že to vlastně byla z mé strany zbytečná stereotypizace. Prostě jsme si nesedly. A já pak hloupě nevěřila, že můžu mít někdy hromadu kamarádek, že to ke mně prostě nesedí. Moje vzdělávací kolegyně, i když jsou ženy, nejsou náladové, urážlivé ani zbytečně nepomlouvají. Jasně, že si s Martinou řekneme nějaké urážky, ale nakonec se tomu stejně vždycky zasmějeme, nemyslíme to vážně. Mám to hrozně ráda, že si spolu vždycky ráno můžeme zanadávat, že se prostě nepotápíme, že to jedna za druhou vždycky zachraňujem. A nakonec se snažíme to opravdu udělat co nejlépe.

A pak se dějou takové věci, jako že v Brně ve 3:30 ráno tancujeme na Dubioza kolektiv a chodíme do hospody bez peněz, protože Ester je prostě třída a umí to elegantně zařídit. A mezitím, co zařizuje, si s Jirkou povídáme výhradně anglicky s maďarsko/italským přízvukem a vedle nás sedí velký Slovák, který vypadá jako Rytmus, a vůbec mu to nepřipadá divné…

„Natálo, ty zase proneseš nějaké moudro a bude,“ říká mi vždycky Martina skoro na všechno a já se začnu ďábelsky smát. Tento týden chystáme hodně věcí na školení v Nymburku, které máme o víkendu, od pátku až do neděle. Každý z nás děláme něco jiného a myslím, že máme hezky rozdělené role.

„Mně to připadá tak trochu, jako kdybychom se chystali slavit Vánoce,“ říkala jsem dneska Ester. A fakt že jo. A ona úplně přesně pochopila, co tím myslím. To se, tam venku v normálním světě, nestává.

A nejlepší na tom všem je, že tyhle hlouposti nevymýšlím sama. Že vždycky bude minimálně jeden člověk, který se k nim nejen připojí, ale ještě je i přebije absurditou – a to je shodou okolností můj vedoucí.

Pětkrát týdně podávám výpověď, podala jsem už žádost o snížení platu, ptám se neustále, kolik na mě v práci berou přídavků (prý hodně). Není den, kdy bych se v práci něčemu nezasmála.  K narozeninám mi ředitel dal za kancelář poukázky do Lidlu, protože jsem slavná tím, jaké dotazy jim píšu na facebookovou stěnu. Jeden z dalších vedoucích prohlásil, že jsme s Jirkou jako Černobyl, že když je kolem nás delší dobu, tak to „kontaminuje jeho zdraví“.

A tak to vypadá, když mě pustíte ke kormidlu.

Co chcete víc?