- „Můžeš si za to sama“
Proč: Většinou to lidi říkají, když za to vysloveně můžou oni a odmítaj přiznat chybu. Pak je strašně snadný svést všechno na autismus. Najednou je mezi váma někdo třetí, kdo může za všechno.
Neříkám, že jsem bez chyby, ale narozdíl od NT svý problémy pojmenovávám jasně, cíleně, vymezuju je a chci je okamžitě řešit. A takový drive se mnohým NT nelíbí. Protože jim nastavujeme zrcadlo…
- „Moc to hrotíš“
Proč: Protože každému přijde hrozný něco jinýho. Řekl mi to třeba člověk, kterýmu vadilo tři hodiny čekat na koncertě, než přijde opožděná kapela, řekl mi to někdo, komu vadilo, když si omylem vypral červené s bílým, řekl mi to někdo, koho naštvalo, že mu ujel autobus. To jsou věci, které já absolutně neřeším. Z fleku bych vám to mohla vyčítat taky. Ale proč? Trochu lásky a tolerance, ne?
(Navíc, představte si, že máte mozek sestavenej tak, že vás neustále nutí myslet na to, jak vám ten autobus ujel. Protože to my máme.)
Proč: Nemáš, no. A vlastně díky, žes mi to řek, protože někdo, kdo mě má doopravdy rád, by mi mou dětinskost nevyčítal. Naopak by mi pomoh. Protože thats what real friends do.
- „Jsem myslela, že máš už jiné kamarády, když jsi mě nepozvala“
Proč: Protože…Řekněte to radši na rovinu, že potřebujete slyšet, že jste pro mě pořád důležití a mám vás ráda. Nesnáším tyhle okliky. Nepřímé výčitky. Nebo se zeptejte, proč jsem vás nepozvala.
- „Chovej se normálně“
Proč: Protože to prostě jinak neumím. Ukaž mi hranici, ukaž mi, co je normální a co už není, vysvětli mi, proč je to první lepší, a pak spolu můžem debatovat.
- „Ještě uvidím, teď nevím. Možná přijdu.“
Proč: Plánovali jste někdy něco? Víte, jak blbé to je, když nevíte, kolik máte nachystat jídla, židlí, míst? Tohle je znak nezodpovědnosti a toho, že na druhé nemyslíte. Stačilo by říct zatím nevím, protože v ten den doma možná slavíme narozeniny, budu to vědět v pátek a hned se ti ozvu, jak se to dozvím. Díky.
- „Jak je?“,,Blbě.“ „Jakto?“ „Ále, to nic.“
Proč: JDĚTE. DO. HÁJE. Tohle mě dokáže rozčílit jako nic. Tak buď mi neříkej, že máš problém, nebo mi řekni, jakej máš problém. Co od nás jako lidi chtějí, když nám řeknou tohle? Máme naléhat a lechtat tomu člověku ego, že se budeme připtávat, když nám to nakonec stejně neřekne? Taky další znak nedozrálosti, kdy kladete na první místo sebe a své zvrácené potřeby místo toho, abyste nepůsobili další trápení.
- „Já si vždycky myslím, že už se chováš normálně, a pak zase něco uděláš.“
Proč: Protože jsem pak nešťastná kvůli něčemu, co je mou esenciální součástí, co tvoří mě jako člověka, a navíc to není o tom, že by se všichni museli přizpůsobovat mně – stačí, když jsou milí, vstřícní a chovaj se jako lidi, ne jako zvířecí puberťáci.
- „Nevím, proč bych se ti měl přizpůsobovat“
Proč:To ani já tobě, viď. Protože, a na to nezapomínej, já se ti přizpůsobuju furt. Že to nevidíš, protože ti ty věci přijdou automatické, je mi líto, ale je to tak.
- „A nemáš na to nějaký léky?“
Proč: Protože léky nepotřebuju. To bys možná věděl, kdyby sis vzal ty svoje na ignorantství a začal se ke mně chovat normálně, abych nemusela případně vyvádět.
- „Ty seš zase neučesaná/nemáš stejný ponožky/whatever…“
Proč: Protože taková jsem. JEstli se ti to nelíbí, taky se spolu nemusíme bavit. Na světě existuje plno lidí, kteří si nemyslí, že rozčesat si ráno vlasy kartáčem je nejesenciálnější věc na světě.
- „Nevím, proč bych tě měl chválit, když tohle umí v tvým věku každej.“
Proč: Takhle můžete přistupovat ke všemu. Ignorantsky. Stejně tak já můžu říct „nevím, proč bych tě měla chválit za to, že jsi upekl třípatrový dort, když já to zvládla v sedmnácti“. Každý máme jiné možnosti. Schopnosti.
- „A chceš mít děti, i když to o sobě víš?“
Proč: Tak to snad asi ani nemusím vysvětlovat. Tak řeknu, že samozřejmě, a že bych byla snad i radši, kdyby byly jako já, protože bychom si možná se svým dítětem víc rozuměli.
Proč: Já jsem si neprošla nějakým coming outem, kdy by najednou všechno bylo jinak. Já jsem byla celý svůj život stejná. Že dostaneš nějaký papír, to nikoho moc nezajímá, pokud tě mají doma rádi. Vlastně si myslím, že můj papír doma ani nikdo neviděl.
