Znáte takovou tu situaci, kdy někomu cosi řeknete, druhý se na vás podívá a odpoví vám „úplně mimo“?

Nebo když se někomu svěříte a druhý se vytasí s hromadou skvělých, univerzálních „rad“, nebo nějakou jinou odpovědí, která vám připadá hrozně necitlivá?

Nebo když se někdo podiví, že jste se urazili, protože sranda, kterou si z vás dělal, nebyla tak mírná, jak si myslel?

Je vtipné, že tyhle „komunikační faily“ se naprosto běžně přisuzují autistům (nebo obecně neurodiverzním lidem). Všichni pořád přemýšlejí, proč se autisté chovají tak nevhodně, proč říkají věci, co se nehodí, a tak. Ale víte, co je zajímavé? Že já sama se s necitlivými reakcemi, hloupými radami a poznámkami setkávám FURT. A právě od neurotypiků.

Nedávno jsem četla v jedné autistické skupině, kde někdo psal, že mu připadá, jako kdyby si neurotypici prostě rozuměli víc a neurodiverzní lidé mezi sebou taky, tak nějak automaticky. Hodně jsem nad tím přemýšlela. A čím víc jsem přemýšlela, tím víc jsem souhlasila.

Jak možná víte, jednotlivé menšiny se naprosto běžně vyznačují tím, že mají nějakou vlastní kulturu. A protože žijeme společně v jednom světě, musíme si vybrat: buď se chceme lépe chápat a chceme se kulturu druhých lépe naučit, porozumět jí, nebo si druhou stranu násilně podrobit a „naučit ji žít“ v našem světě.

Typicky, existují třeba otázky, na které se různých lidí nemáte ptát. Někteří Češi stále nikdy neslyšeli, že bychom se černochů neměli ptát, jestli jim můžeme sahat na vlasy. Je za tím celá veliká historie, kterou u nás lidi prostě neznají. Úplně rozumím tomu, že ne každý černoch by měl asi kapacitu Čechům vysvětlovat, proč. Já jsem už z toho taky unavená, kolikrát, že lidem říkám, proč to autisté (já) mají takhle a takhle. Ale mým ideálem je prostředí, kdy a) pokud o problematickém tématu člověk neví, pak se ho člověk, kterého téma bolí, nebojí zastavit, a pokud na to nemá sílu, může mu jen říct, že to není ok, případně ukázat zdroje, kde se o dané kultuře může třeba více naučit, b) mají lidi nastudováno, chtějí chápat a respektovat, a nevadí jim, že s některými lidmi se některé věci nedělají a s jinými zase jo, protože o tom je opravdová svoboda (a ne o tom, že budeme všem lidem měřit stejným metrem. Protože já se svými 158 centimetry někdy někam prostě nedosáhnu.). A obecně – lidé společně plánují, jak spolu komunikovat.

Víte, co je to u autistů?

C. Sociální nácviky, terapie, „nauč se být víc jako my. My to nemyslíme špatně, určitě si něco z té své originality nechej, ale zas si toho nenechávej moc, ona je to přítěž, víš. Jako, já ti rozumím, že to máš v mozku nějak, ale jestli chceš mít byt, pracovat a chodit na poštu platit složenkou daň za nemovitost, tak to prostě musíš dělat tímhle, jedním způsobem. Pojď, já ti ho ukážu.“

Snaha o potlačování jednotlivých kultur a potírání rozdílů tu byla vždycky. Na první dobrou se může zdát, že tak funguje i biologie (přežije ten nejsilnější), ale tak to není (viz například teorie handicapu nebo obecně fakt, že existuje neuvěřitelné množství nik a organismů, které se přizpůsobují různým prostředím).

Některé kultury spolu žijí bok po boku po staletí. Tak je to i s tou neurodiverzní a neurotypickou. Cílem je najít průsečík, ne se chtít zabít. Pro kultury je také specifické, že mají určitá etická pravidla, zvyky, a jazyk. Pokud spolu chceme komunikovat na stejné úrovni jako rovný s rovným, musíme komunikovat jazykem, který je přístupný nám všem (a někdy se neurotypický jazyk prostě nedokážeme naučit, nedokážeme, stejně, jako vy se třeba nedokážete naučit nazpaměť všechna známá čísla pí. Nebo možná byste se to naučili, ale trápili byste se hodně dlouho a pak byste z toho ani neměli radost).

Někdy jsem tak, tak unavená, když musím neustále neurotypikům vysvětlovat, jak to mám a proč. Proč mi jejich poznámky přijdou zcestné. Já jsem ostrý člověk, pokaždé se ozvu, pokaždé vysvětluju.

„A to vám přirozeně nešlo, že chceš adoptovat?“

„Hele, ten váš vztah, o tom já se s tebou asi radši vůbec bavit nebudu, to asi stejně nikdy nemám šanci pochopit.“

„Tak ale to je jiné, když žiješ s kamarády, než když žiješ s partnerem.“

„Proč to tam furt dáváš naopak?“

„Vždyť o nic nejde, nechápu, co ti vadí.“

„Nebuď hned tak agresivní, takový tón jsem fakt nečekal/a.“

„Vždyť to bylo jasné, ne? Cos čekala?“

Tyhle věci mi naprosto běžně říkají/říkali neurotypici. Samozřejmě, že jsem nevhodné věci slyšela i od autistů. Jasně, že jo. Ale obecně, když běžně mezi autisty řeknu, že něco slyšet nechci nebo nechci rady, je to vesměs tolerováno.

Má nejbližší kamarádka, která na autistickém spektru není, si jde pro diagnózu ADHD. Je to vtipné, protože jsme vlastně žily tak hrozně dlouho ve vědomí, že je zajímavé, jak moc si rozumíme, když vlastně není neurodiverzní. Jenže ona je. Jako všichni moji blízcí kamarádi. A tím rozumějte opravdu naprosto, úplně všichni. Nemám asi jediného opravdu blízkého kámoše, který by byl neurotypik. Ne nutně autisté, ale jsou neurodiverzní.

A v té necitlivé neurodiverzitě mi na ty úplně stejné životní situace řekli toho:

„Jé. Já se těším, až budeš máma. To bude super.“

„Tak já vím, jak to máte.“ „Některé věci nejdou vymezit.“

„To bylo jako nejšílenější, nejdivočejší vztah, to si podle mě běžný člověk ani vůbec neumí představit, jaké to bylo, jak jsme tam žili.“

(nic, prostě to bez komentáře přendá nebo to nechá být, vždyť je to jedno, že je to naopak)

„Tak to úplně chápu, přesně to by mě naštvalo taky.“

„Pojď, ukážeme jim, že to zvládnem i jinak.“

„Co bys teď potřebovala, aby ti bylo líp?“

My to umíme. Věřte tomu.