Dneska jen tak pro odlehčení. Pro zasmání. A možná zase k tomu, abych zbořila pár nějakých zbytečných stereotypů, nebo je alespoň lehce nabourala. Naťukla.

Barborka je člověk, který patří mezi mé nejbližší. I když jsme v některých věcích jiné – ona je velmi extrovertní, já se spíše držím dál, nebo taky dokáže vymámit i z vlka kozu a já tohle vůbec neumím, máme to nejdůležitější společné: smysl pro humor a citlivé srdce otevřené surreálnu.

S Barborkou jsme spolu asi rok a půl bydlely a byl to skvělý rok. Hodně jsme slavily, smály se a chodily ven, a protože to bylo tak fajn, tak i teď, když už žijeme s partnery a máme seriózní práci, si to máme chuť jednou za čas zopakovat. A tentokrát se nám naskytla fakt skvělá výzva.

Naše oblíbená kapela v našem oblíbeném klubu. Prago v Crossu. Vlastně venku, před Crossem.

Některým lidem přijde Cross jako zaplivaná díra pro feťáky. Někomu jinému zase přijde jako hnusné doupě plné rezavých věcí. Nám přijde jako umělecké dílo, kde se může stát i to, co je naprosto nemožné. A nám se to tam většinou stane.

Bára nestíhala. Přišla mi od ní zpráva na Messengeru. „Nestíhám. Beru si Uber.“ Směju se.

Už to začíná. Střet reality, v které už jsme samostatné a seriózní a můžeme si dovolit zaplatit třeba i za uber, versus reality, v které jsme úplně bláznivé, chudé a šílené. Jet taxíkem do Crossu na Prago, to se neděje každý den.

Je tady. Zapomněla přinést vytištěné lístky. Bláznivě přebíháme mezi jednotlivými řadami. Jiní lidi by už byli nervozní nebo naštvaní, že neví, kam se teda postavit, nám to přijde vtipné a klidně se desetkrát vyměníme. A nakonec se dostaneme dovnitř stejně mnohem dřív než většina ostatních. Neřešíme to.

Koupíme si drink a sedneme si na zem k podiu. Bavíme se prvním rapperským duem, které nám nepřijde tak dobré, ale je nám jich trochu líto, protože jsou to sympatičtí kluci. A všichni sedí a nikdo na ně netančí.

Druhé vystoupení má Rest. V životě jsem o něm neslyšela, ale postavíme se doprostřed úplně k pódiu a začíná velká párty. Je mi to celkem jedno, že to neznám, připadá mi to srandovní a on navíc dokáže s lidmi velmi efektivně komunikovat. Dva dny jsem kvůli tomu byla v tichu, abych dokázala unést ten smyslový nápor a hluk na pár hodin, a vyplácí se mi to. Jsme vepředu a zpíváme písně, které s námi vlastně vůbec nerezonují a ani je neznáme, nějaké písně o marihuaně. Vzadu postávají policajti a zajímá je jen to, jestli koncert skončí v deset hodin, protože je venkovní.

Policajti stojí a koukají, a lidi mezitím řvou největší rapová moudra o světě a rovnosti a do toho zpívají

„Řekni, kde ty kytky jsou,

co se s nimi mohlo stát…“

A my se smějem, bavíme se, protože je to neuvěřitelné.

A ještě neuvěřitelnější a surreálnější je, když zjistíme, že Pragu, které přichází nakonec, dělá technika kluk, s kterým jsem tři roky žila. S Bárou už nám to přijde tak bizarní, tak vtipné, že se jenom smějeme a tleskáme. Je to vtipné, protože čeká na naši reakci, nikdo nevíme, co se stane. Je to jako lucidní sen.

Po koncertě se s ním ještě setkáváme, po tom, co s Bárou projdeme nějakou britskou rozlučkou, kde náš nový kámoš Josh zničehonic poprosí Báru o tanec (asi nějaký úkol, který mu kluci dali), a my se toho samozřejmě chytíme.

A úplně naprosto nejbizarnější na celém tom rozhovoru po třech letech je asi to, že se nás zeptá na koncert a technické věci, jako bychom se spolu bavili každý den, jako kdyby všechno to předtím neexistovalo, a jde si zase svou cestou.

„Chápeš to?“ říkáme si potom.

„Ne,“ odpovídáme si a smějeme se.

„Mám hlad,“ říká Bára, tak jdeme po půlnoci do mekáče. U tabule jí navolím úplně bizarní věci, třeba Money Bags a nějaké krevety. Ona si to potvrdí a zaplatí, z čehož mám další záchvat smíchu.

„Myslím, že bychom měli jít navštívit Jirku,“ říkáme si jako vyvrcholení té absurdní noci. Je asi jedna ráno, Jirka je můj vedoucí a bydlí kousek od místa, kde jsme.

„Ale musíme mu koupit dárek,“ říkám a navolím na tabuli v Mekáči ještě jednu věc, protože v jednu ráno se blbě kupují dárky. Vyberu jen knížečku z Happy Mealu, asi to nejšílenější, co se dá v mekáči koupit. Zaplatím kartou a postavím se do řady výdeje. Už to nezvládám, několikrát vyprsknu smíchy a začnu až skoro brečet, když zezadu vyjde nějaký pán, který tam normálně ani vůbec neobsluhuje, s knížečkou v obalu, a zmateně hledá toho poblázněnce, který si to teď v jednu ráno objednal, a je připraven za minutu odejít zase do zázemí, protože pevně věří, že to byl jen nějaký omyl. Já si však knížku vyzvedávám a do dnešního dne se divím, že mě v mém šíleném záchvatu smíchu nevyvedl ven sekuriťák.

„Jirka nám z toho bude muset předčítat,“ říká Bára.

Tak mu jdem před barák, zavolám mu a on za chvíli vyjde ven. Počítal s tím, že přijdem, tak je z naší návštěvy jen veselý.

„V tomhle spíš?“ ptá se ho Barbora okamžitě, protože je normálně oblečený, jak chodí do práce.

„Jojo,“ říká uplně normálně.

Jdeme k němu do bytu se podívat.

„Dáte si něco,“ ptá se nás. Normálka. Běžně takhle chodíte za šéfem domů v pátek v noci.

„Já bych si dala kachnu,“ odpovídá Barbora o půl druhé ráno. To už se i Jirka začne smát. Ale nabídne nám domácí mandlovici a požádáme ho o předčítání z knížky.

„Tak my už půjdem,“ říkáme pak.

„Přijďte klidně zítra zas,“ říká nám on.

„To radši neříkej.“

A jedeme domů. Naše cesty se rozdělí, Barborka musí jet jinudy. Ale to nám nevadí, píšeme si ještě celou cestu zpátky.

Pokud být normální znamená nezažívat takovou srandu, pak děkuji pěkně, opravdu nechci.