Nikdy není dobré zlehčovat něčí problémy. To, co vám přijde jako naprostá banalita, může druhému připadat srovnatelné s následky po tsunami.

Ale někdy lidi, včetně mě, fakt dělají problémy z věcí, které problematické nejsou.

Všimla jsem si u věcí, které mě různé trápily, že až v momentě, kdy je začnu za problém považovat, se i problémem stanou. Moje úzkostné stavy, co si řekne paní na poště, když přinesu příšerně zabalený balík. Minule se mi za to nějaká pošťačka posmívala, i mi trochu vynadala. A já si pak vypěstovala úzkost spojenou s posíláním balíků, a raději jsem je pak vůbec neposílala.

Nebo patient shaming, to je známá věc. Doktor, který u pacienta najde nějaký problém – nejčastěji zubař, můj, díkybohu, ne – a začne říkat věci jako:“No, to byste si ty zuby teda měla čistit, to by se vám nestalo, kdybyste si je čistila pořádně“.

I když moc dobře víte, že váš partner si zuby nečistí vůbec a chodí ke stejnému zubaři a jemu nikdy nic nenajdou. Ale zubaři jsou schopni se s váma hádat do krve, že genetika u zubů roli nehraje, roli opravdu hraje jen správná technika čištění. A vy se pak cítíte jako hlupáci, začnete se zubařů bát a už je na světě další problém.

Přišla jsem na to, že přístup, který se mně a dalším úzkostným lidem velmi osvědčil, je mít vedle sebe někoho rázného, kdo vám prostě natvrdo vysvětlí, že váš problém je prostě jen nějaký stav věci, a že i takové věci se prostě dějou. A že to je v pořádku, že se na ty zlé lidi máme z vysoka. Žádné litování, to v člověku zaseje jen semínko pocitu, že je proti němu celý svět nespravedlivý.

A časem zjistíte, že se tím rázným člověkem začínáte stávat vy sami.

Velký problém, který stále vidím u mnohých, je, že si stěžují nebo vidí jako svůj problém třeba to, že jejich dítě si v desíti neumí zavázat tkaničky. Já to taky neuměla. Ale nepamatuju si, že by to mí rodiče říkali svým kámošům s povzdechem, že se teda bojí, jak budu zvládat život, že se bojí, že mě děti budou šikanovat, nebo tak. Prostě přišla taková ta ráznost. „No, tak to neumíš, no. Zas umíš jiné věci.“

Takový způsob je hodně rozšířený u nás ve Slezsku. Tam je tvrdou realitou, že 20% lidí kolem vás jsou cizinci, že chodíte do školy tam, kde se to považuje za vyloučenou lokalitu, že máte kamarády, co nemají vůbec česká jména, a ještě v devadesátých letech, kdy jsem vyrostla já, jste všichni stejně chudí jako kostelní myš. A když se to spojí, když vás doma vychovávají takto rázně, a pak chodíte na základku, kde je s váma ve třídě většinou spousta romských dětí s podobnou výchovou, tak z vás vyroste člověk, který je, jak se to říká u nás, „celkem držka“.

Ještě v devatenácti si pamatuju, že si moje máma brala dovolenou, když jsem si potřebovala něco zařídit v bance.

Pamatuju si na moment, kdy mi došlo, že teď už se o sebe postarám sama a všechno na světě si vybojuju. Kupovali jsme zrovna s Matýskem byt, a realiťák nám tvrdil, že potřebuje rodné číslo, které mu bylo přiděleno (Matt je z USA, tj cizinec třetí země, rodné číslo neměl, získal v té době nějak chvilku zrovna povolení k dlouhodobému pobytu). My o žádném rodném čísle nevěděli. Protože nám nikdo nedal vědět z cizinecké, a na Praze 5 nám nechtěli na úřadě říct, jaké rodné číslo tedy má. Neskutečná byrokracie, všichni totálně naštvaní, nikdo nám neřekl, co a jak dále. Po dvou letech, kdy jsme se opravdu hádali s úřady a cizineckou policií o každém minikroku, sestěhování, změna práce, svatba, – a to jen proto, že jsme chtěli mít všechno normálně a ne načerno – který normální partneři nemusí vůbec řešit, a my byli pod největším monitorem…

Myslím, že nikdo z nich už si nepřeje, abych je znova navštívila :-)))) a nakonec nám to řekli i tam, kde tvrdili, že nám to „rozhodně za žádných okolností říci nemohou“. Protože jsem si to prostě natvrdo vyargumentovala. Tak, abych se příště už nebála jít na úřad. Tak, aby se úřad příště bál, až přijdu já.

V ten moment jsem se cítila jako královna celého světa. A říkala jsem si, že pro ně to byl možná „strašný problém“, ale museli se na to podívat jinak. I já jsem se na spoustu věcí podívala jinak. A řekla jsem si, že už ne. Že se ledy prolomily, po těch dvou letech neskutečných stresů ve všech oblastech, co jsme spolu zažívali, po těch dvou letech diskriminace od všech úřadů a šikany od spousty dalších.

Pokud něco chci, nenechám si nic líbit. Jo, možná jsem jiná, možná jinak přemýšlím, a co?

Jak by řekla moje máma, „mám se z toho…“?

Ne. Naopak.  Já nejsem nijak horší. A nebudu si kvůli lidem, kteří si myslí, že je něco strašný problém, pěstovat úzkosti. Je rozdíl, když mi někdo slušně řekne, že je můj balík zabalený špatně, a když mě kvůli tomu buzeruje. V prvním případě ho přebalím a omluvím se, ale v druhém? V druhém případě si mohu s klidem a přehledem vybrat, jestli pošťákům vynadám, půjdu jinam, vysypu demonstrativně věci z balíku na podlahu a požádám je, aby mi to zabalili krásně, prostě s radostí si mohu vybrat nejrůznější možnosti. Ale šikanovat, to já se už rozhodně nenechám.