Někdy si říkám, že přece nejsem jediná na světě, kdo je trochu jiný.
Někdy se mi hranice neurotypik x autista hrozně stírá, protože i u těch nejnormálnějších nejseriózněji vypadajících lidí si všimnu detailů.

Mačkají něco v kapse.

Skřípají zubama, když usínají.

Překontrolují si třikrát, že mají klíče, než odejdou z domu.

Dokážou dělat, že takové zvláštnosti nemají. Případně to zahrát do autu s tím, že „to je přece normální a dělá to každý„. Tím se od sebe lišíme. Já to možná taky dokážu, ale je to náročné. A navíc ani nechci.

Navíc, copak je někomu příjemné, když má zespodu na chodidlech nalepené drobky? Vsadím se, že nikomu. Akorát já si vymyslela lepší mechanismus, chodím boso po špičkách…

Hodně nad tím přemýšlím od doby, co se mě jeden z nejcharismatičtějších lidí, co znám – Zita – zeptala, jestli lidi běžně přemýšlí nad tím, co chtějí říct.

„Ne. Oni na to mají talent, jako ty na skládání písniček. Ale jestli tě to uklidní, když chci vést formální rozhovor nebo se bavit s někým, koho neznám, taky si všechno připravuju v hlavě.“

„Takže oni prostě automaticky ví, co mají říkat? Já to nechápu.“

Já to taky nechápu, ale je to tak. Je to talent, který my jsme vyměnili, nejenom teda se Zitou, zase za jiné talenty.

Taky se mě zeptala, jestli si kolem sebe vybírá divné lidi záměrně.

Já si je záměrně vybírám, protože je mi mezi nimi líp.

A moje „divnosti“ přestávají být divnostma. Ať jste autista nebo neurotypik, je to úplně jedno. Toužíte po ostatních. Nepotřebujete být jako oni, ale potřebujete mít místo, kde zapadnete. A většinou vám ho poskytnou právě podobní lidi. Je pravda, že pět vašich nejbližších přátel dá druhému docela solidní obrázek o tom, co jste za člověka. Je to vizitka.

Uvědomila jsem si, že – kromě Zity – se s lidma ani nehádám, jak blízko si jsme.

Moje kamarádka Týna vykřikuje uprostřed hodin nejbizarnější slova a dělá podivné zvuky. Spolu jsme si udělaly výlet po naší bývalé škole, kdy jsme šly až do sklepa a na půdu, píšeme totální nesmysly do evaluací, každý den se bojíme, že nás vyhodí ze školy a každý den tam stejně zase uděláme haló.

Moje kamarádka Bára pouští ve své práci ve firmě nahlas naši verzi Být stále mlád Karla Gotta (Mít stále hlad).

Svému !šéfovi! můžu u něj doma říct „pošli mi výplatu, DĚLEJ!“

Před chvílí jsem psala Petrovi, že mám hlad, ať mi sežene nějaké jídlo, a on mi odpověděl „hele, přežívám, raději si sundej sombréro“. Logiku nehledejte. „Odjeď někam daleko a zůstaň tam, ať nikoho nenakazíš autismem, ještě by to chytil tvůj kluk a dovlekl to do Ameriky a měl by TO Trump.“

A to je jen pár lidí.

Sobota večer. Jsem doma.

Chodím po špičkách, mám svoje růžové chlupaté tepláky, kocour vříská.

Mám vlasy úplně všude, protože jsem se asi tři dny nečesala. Okousané nehty, žádný makeup, každou ponožku jinou.

„Do I tell you enough how beautiful you are?“ 

A myslí to naprosto vážně.