Někdy je zvláštní, když lidé, kteří nejsou z žádné menšiny (nebo se za lidi z menšin alespoň nepovažují), řeší, co je pro menšiny obecně dobré.

Protože se někdy pohybuji i mezi lidmi, kteří se k žádným menšinám nebo znevýhodněným skupinám neřadí, slyším občas podobné rozhovory. Často se jedná právě o vzdělanější lidi, kteří už ví, že menšiny potřebují speciální zacházení. Bohužel už si často nedostudují, jaké přesně, a odvodí si nějaká zvláštní pravidla sami.

Většinou se jim divím.

 „Na to se jí/ho neptej. To se nehodí.“

„Nedívej se na ni/něj tak.“ (většinou určeno dětem, které koukají na fyzicky postiženého člověka, protože se s nikým takovým ještě nesetkaly)

„Hlavně neříkej, že něco umí díky autismu; je to hlavně člověk, musíme obdivovat její dovednosti jako takové, ne to, že je autistka; víš co, aby se necítila blbě, že si vážíme jenom jejího postižení. Ten autismus radši vůbec nezmiňuj.“

Případně, když někdy prohlásím, že jsem autistka, přijde takové nekonečné přemýšlení. Přemýšlení o tom, na co se mě lidé mohou vlastně zeptat, aby se mě nakonec, z naprosté korektnosti, nezeptali vůbec na nic a předstírali, že autismus ve mně neexistuje. I když mu vůbec nerozumí.

Víte, moc přemýšlení někdy škodí. Tohle je vodováha a bublinku musíme držet uprostřed.

Většinou, když přemýšlíte moc, jak se k někomu odlišnému chovat, tak to přepálíte. Hlavně, když si tam začnete pro sebe za „neznámé“ dosazovat své vlastní předpoklady, které nemáte od nikoho z dané menšiny potvrzené.

Já nechci, aby kolem mě někdo chodil po špičkách.

Já chci, aby se mě lidi ptali na to, co je zajímá. Teda ne na Facebooku, tam bych asi pod záplavou zpráv na Zrzavé umřela. Ale v reálném životě. Když se potkáme na nějaké akci, na škole.

Nemluvím za všechny lidi z autistické menšiny. Existují autisté, kteří nechtějí, aby se jich kdokoliv na cokoliv o autismu ptal, a chtějí, aby si neautisté vše nastudovali sami, vždyť všechno už snad bylo o nás i o autismu napsáno. Existují autisté, kteří chtějí dělat osvětu a všude hrdě prohlašují, že jsou autisty. Existují autisté, kteří jsou v pohodě s tím, že jsou na spektru, ale třeba z nejrůznějších důvodů nechtějí, aby se to o nich vědělo, třeba jen proto, že mají rádi své soukromí a mají pocit, že do toho nikomu nic není. Jsou autisté, kteří o sobě říkají, že jsou lidmi s autismem, a jsou autisté, kteří o sobě říkají, že jsou na spektru, a jsou autisté, kteří o sobě říkají, že jsou autisté. A každý to vidí trošičku jinak.

Vím však pár věcí.

Za sebe vím, že je naprosto normální mít předsudky. Bez nich nejde existovat. Možná znáte knihu „Thinking Fast and Slow“ od Kahnemana. Tam jasně popisuje, proč jsou předsudky důležité: pomáhají nám třídit informace ze světa a zabraňují tomu, abychom se zbytečně vrhali do nebezpečí. Je zkrátka v pořádku mít předsudek, že ženská by neměla v noci chodit sama dvanáct kilometrů opuštěnou krajinou, protože je faktem, že to může být nebezpečné. To však neznamená, že to bude nebezpečné vždy a pro každou ženu za všech okolností, nicméně je stále jednodušší si říct, že je to nebezpečné a nezabředávat do filozofických debat. Mozek by se spálil, kdyby musel takto dopodrobna přemýšlet úplně nad vším. A hlavně se sám předsudků ani zbavit nemůže, protože předsudky se většinou formují v reakci na vstupy z vnějšího světa.

Takže pokud chceme nějaký předsudek zbořit, potřebujeme člověka vystavit přímo danému vlivu.

Nemám ráda, když neautisté dělají, že nemají žádné předsudky, že je všechno skvělé, jsme přece všichni lidé a jsme stejní, ne? – a pak jsou mým chováním nemile překvapeni. I lidé z jiných menšin mohou mít předsudky vůči jiné menšině. I vůči vlastní menšině. Zní to bizarně, ale je to vlastně docela častý jev.

A víte, proč to je?

Protože to, že jsme z nějaké menšiny, je sice neoddělitelnou součástí naší osobnosti (i proto preferuji „autista“ a ne „člověk s autismem“), ale kromě příslušnosti k dané menšině máme i jiné vlastnosti.

A každý máme ty vlastnosti úplně jiné.

Znám autisty, kteří dokáží násobit čtyřmístná čísla v hlavě, zatímco já mám potíže odečíst 53-7. Znám autisty, kteří jsou tiší a klidní, já se dokážu vytočit a nadávat třeba půl dne a tancovat celou noc na párty. Znám autisty, kteří nesnáší dotek, a jiné, kteří jej mají rádi.

Nedá se generalizovat.

Generalizovat se dá jedno jediné pravidlo:

„zeptejte se“.

Ptejte se, co nám vadí. Co bychom rádi. Co nám pomůže. Ptejte se ne proto, že je slušnost se zeptat, ale proto, že vás to opravdu zajímá. Ptejte se, abyste potom dané odpovědi brali vážně, abyste na poradách, když se bude řešit, co s autistickým zaměstnancem, nenavrhovali posedmé hotdesking, když zkrátka víte, že máte v týmu lidi, kterým to vadí.

Protože popravdě, není vůbec, ale vůbec důležité být korektní.

Někdy je i lepší na korektnost úplně zapomenout a prostě na férovku mluvit o tom, jak to máme a proč.

Důležité je být lidský.

Když cítím z druhého upřímný zájem o to, jak to mám a co by mi pomohlo, je mi vlastně jedno, jaká slova zvolí. Odpustím i určitou „nekorektnost“ nebo „nevhodná slova“, když cítím vřelost a snahu o pochopení.

Když však cítím, že se ptá jen proto, aby si odškrtl kolonku v pomyslném formuláři „inkluzivní zaměstnání“ nebo „inkluzivní vzdělávání“ a proto, že si to přečetl v nějaké chytré knížce, naštve mě to. A může volit ta nejvhodnější slova, která se zrovna k dané menšině pojí.

Nicméně tito lidé se často neptají.

Věřte, že často jsme o krok – možná i o několik – kroků napřed před profesionály, kteří například autismus studují vědecky.

Máme totiž jednu výhodu: my ho každý den žijeme.