Původně jsem se vůbec nechtěla na Pom Poko dívat. Nakonec mě můj manžel nějak přemluvil. A mě ten film tak sebral, že nad ním přemýšlím doteď.

Pom Poko je japonský animovaný film studia Ghibli z roku 1994. Možná znáte třeba Totora nebo Cestu do fantazie, ty jsou ze stejné dílny. Pom Poko je o mývalech. Já si naivně říkala, že film o mývalech musí být fakt nuda. Jenže ono to není tak jednoduché.

V japonské kultuře je mýval trochu jiný, než jej známe my. V jejich folkloru je mýval zvíře s nadpřirozenými schopnostmi, které je většinou dobře naladěné a dokáže se proměnit v cokoliv, co vás napadne. A přesně těchto schopností využívají mývalové ve filmu, který se odehrává v šedesátých letech, kdy v Japonsku docházelo k masivní výstavbě bez ohledu na přírodu. A mývalům se v rámci výstavby nových městských čtvrtí začínají lidé nabourávat do lesů. Mývalové se proti lidem různě spojují, zaviní mnoho nehod na staveništích, doufají, že se jim povede lidi odlákat, protože uvěří, že je les posedlý zlými duchy. Nakonec se jim to nepodaří. A když už velká většina sídliště stojí, mývalové, kteří přežili, se ještě jednou sejdou a spojí se, aby lidem ukázali jeden, poslední, magický trik. Vytvoří obrovskou vizi, kterou vidí všichni lidé ve městě.

Pohled do minulosti, na horu a na les, na to, jak vše vypadalo, než lidé přišli.

A na tom vyšťaví své poslední magické síly. Přestože to nikam nevede, pohled je to nádherný.

Příroda je pro mě osobně strašně důležitá. Dokáži v ní trávit hodiny a hodiny. Miluji staré domy s divokými zahradami, hory a nebe, řeky a moře, kameny a písek, industriální stavby, které spadly, a najednou je pohlcuje zeleň, která prorůstá střechou a troskami.

„Tady úplně vidíš, jak jsme stejně jako lidi bezmocní,“ říkám šeptem, když projíždím kolem průmyslových budov, na kterých roste tráva a plevel. „Příroda si nás vždycky najde. My jsme fakt nic.“

A je to tak. V přírodě nacházím nekonečný klid, o kterém mnoho lidí mluví, že jej nachází ve víře nebo v kostele. Je to jedno z mála míst, kde dokáži naprosto zklidnit myšlenky a přemýšlet o věcech úplně jiných, které se ani netýkají mého života, starostí a radostí, které mám. Dokážu sedět půl hodiny u lístku a užasle obdivovat, jak jej protínají žilky. Jak je samostatný a dokonalý, geometricky upravený, jak majestátní je strom, z kterého pochází.

Péťa má přírodu taky moc rád. Musím se s ním zastavit, kdykoliv někde teče voda nebo roste barevné listí. Má hroznou radost, kterou sdílím s ním. Někdy prostě stojíme půl hoďky uprostřed chodníku, protože na zdi po mé pravici roste dvoumetrová zeď z popínavých listů, které jsou teď na podzim rudé, oranžové a žluté. Jindy křičí radostí na celé kolo, protože přes ulici prošla sousedova kočka, a mně se chce křičet s ním, ale nechci kočku vyplašit ještě víc.

Někdy jen stojím a cítím silné mrazení v zádech, když se dívám na lesy, kopce, do kterých chodívám, na řeku. Když stojím na vyhlídce a celou krajinu mám jako na dlani.

Před přírodou se hluboce ukláním a cítím v ní nekonečnou radost. Cítím v ní, že nejsem sama, že celý svět ovládají principy mnohem mocnější a silnější, než jsem já sama. Měla jsem to tak vždy, ale v karanténách a v tom kvantu času, které jsem venku strávila, jsem si to intenzivněji uvědomila. Myslím, že každý člověk by měl trávit co nejvíce času obklopený zelení. Fakt věřím, že samozřejmě ne všechny, ale mnoho problémů, kteří lidé mají, by se změkčily a zjemnily, kdyby lidé trávili více času venku. Vše má řád, který já nedokážu nikdy nahlédnout celý, ale i ty kousky, které vidím, jsou neuvěřitelné. A v tom se až přibližuji myšlenkám svatého Augustina, který říkal, že vše, co je ošklivé, je vlastně krásné. Jenom my nedokážeme ze své „trapné“ lidské podstaty tu krásu vidět, protože jsme na to moc jednoduší.

Jaro. Léto. Podzim. Zima. Modré nebe a zelená tráva. Jasná předvídatelnost, přesto tak komplikovaná a neuvěřitelná. Bereme přírodu jako samozřejmost, nevážíme si jí. Pro mě jsou návštěvy venku až rituální.

„Jdu do kostela,“ říkám s humorem, když jdu na výšlap na náš pohanský kopec. Ale vlastně to zas až taková sranda není.

Nefandím osobně žádnému organizovanému náboženství. Ať si každý věří, čemu chce, ale já mám za svého boha univerzum. Vesmír. Celosvětový řád. Věřím, že svět je sám o sobě bohem. Že dokáže splnit i nesplnitelné, že když se třeba vydám na randonautské cesty (kdy si vygenerujete pomocí různých aplikací náhodnou lokaci, na kterou se vydáte, ve vašem okolí, a přitom na něco intenzivně myslíte – a na místě najdete většinou hodně podivné věci), tak si to jen potvrzuji. Přeci jen mé cesty na kopec mi přinesly to, co je pro mě v životě nejdůležitější, a to je Péťa.

 Když jsem nervózní nebo nešťastná, vydám se do lesa nebo k řece. Ideálně do ní, do ledové vody. Tam všechny mé lidské starosti najednou vypadají, oproti neuvěřitelně starým kopcům, malinké.

Zvířata. Miluji zvířata odmala. Péťa zvířata taky miluje, a protože je úžasně temperamentní, tak to dává velmi silně najevo. Uklidňuji jej až tehdy, kdy si myslím, že tím může dané zvíře vystrašit. Co si myslí lidi, to je mi  upřímně úplně jedno. Já sama se vždycky hrozně rozjasním.

„PÉŤO!! Podívej!,“ šeptám, když vidíme veverku. Psa. Jelena. Kočku odnaproti. Slunéčko sedmitečné. Obrovskou kobylku na dveřích od domu. Hnízdo jiřiček, na které všichni sousedi nadávají, protože máme od nich zaprasené celé schody.

Zvířata jsou takoví lepší lidé, kteří na radost z pobytu v přírodě a úcty k ní ještě nezapomněli. A já si to všechno od nich nechávám moc ráda připomínat. Hlavně to, s jakou samozřejmostí svůj pobyt venku berou. Oni jsou venku doma. Také se tam tak někdy cítím.

I proto nechávám své dítě se válet v blátě, hodinu stát u stromu, hrát si s ovcemi v punčocháčích, které má totálně špinavé, a to všechno, přestože je mu sotva rok. To je to nejlepší, co se mu může v životě stát. Chci, aby viděl svět tak krásný, jak jej vidím já.

A možná, že jej vidím tak krásný právě proto, že jsem na spektru a moje oči ještě nejsou imunní vůči všem těm detailům, které kolem sebe mám.