„A mohu vám k tomu nabídnout párátka?“

ptá se mě mladá paní prodavačka v Pepcu. Nakoupila jsem zrovna svému synovi horu svetrů, tepláků a bot. Vím, sama jsem musela kdysi v Albertu lidem nabízet Kofilu, když jí máma omylem objednala padesát kamionů (přeháním, ale chápete princip), nicméně tam alespoň lidé kupovali jídlo, tak nabídka čokolády dávala trochu smysl.

„Děkuji, ale ne,“ řeknu suše. A pak že se autisti ptají na nesmysly.

Služby jsou fakt někdy masakr. Mám pocit, že z lidí se stávají ještě více naprogramovaní roboti, než jsou jindy. Třeba když chcete změnit dodavatele elektřiny a ten starý se vám zhruba do tří milisekund ozve s lepší nabídkou, než jakou jste měli doteď. Nebo když si otevřete spořící účet v bance a hned vám volají s nabídkou půjčky.

Obecně fakt nemám ráda, když přijdu do obchodu a okamžitě se ke mně hrne nějaký můj samozvaný poradce. „Chcete s něčím poradit, nějak pomoct? Co přesně hledáte?“ zahltí mě otázkami. „Děkuji, jen se dívám,“ odpovídám naprosto, zpravidla, vždycky. Když mě někdo zahltí velkou horou otázek, hledám očima po místnosti nejbližší východ. Někdy ani neodpovím, protože už nevím, na co bych měla odpovídat. Upřímně nechápu, jak někdo může někdy odpovědět „Ano, potřebuji poradit s tímto/tímto,“ „hledám dárek pro tchyni“ nebo „doporučila byste mi dobrou knihu pro pětiletou holku?“

Asi jsem hrozný zákazník. Než se vypravím do obchodu, přesně vím, co chci a co potřebuji. Většinou si produkt najdu a objednám sama na internetu, nebo si ho tam vyberu a jdu do obchodu už si koupit něco, co jsem viděla online. Pokud to tak není, potřebuji čas a prostor na to, abych se probrala zbožím a v klidu si jej prohlédla. Rozhodně k tomu nepotřebuju asistenci.

„Já se podívám, kdyžtak, děkuji. Brýle nosím odmalička, už jsem zvyklá si vybírat,“ říkám paní v optice. Nechá mě. Jsem za to vděčná. Ušetří si i ty obvyklé poznámky o tom, jak mi vybrané brýle sluší, což vám řekne většinou každý optik na všechny brýle, takže si toho nemůžete vážit. Možná si myslí, že to je divná volba, kulaté průhledné brýle si tolik lidí denně neobjednává. Zvlášt ne třicetiletý paní s miminem. Ale vidí, že jsem rozhodnutá a že to tak prostě bude, ať mi řekne cokoliv.

Jednou jedinkrát, co žiji v Praze, a to bude už deset let, jsem šla ke kadeřnici. „Kdy jste byla naposledy u kadeřnice?“ zeptala se mě. „Popravdě? Už ani nevím,“ řekla jsem já. „Cože? Tak to jsem teda dlouho neslyšela,“ říkala paní, sice se smíchem, ale nepříjemně pokračovala:„A to si říkáte ženská?“

Tyhlety pitomý rádobyvtípky fakt nemám ráda. Tak už jsem zase sedm let nebyla.

Takže jsem se pochopitelně trochu bála, když jsem začala pomalu plánovat rekonstrukci našeho bytu. Je ve velmi starém domě. Předchozí majitelé jej rekonstruovali, ale necitlivě – třeba všude naplácali sadrokarton a byt zateplili, dali všude PVC podlahy…jenže se v něm teď příliš drží vlhko a sádra s vodou moc dohromady nejdou. Každopádně, bytová kultura, zvláště ta stará, je jedním z mých speciálních zájmů. A prostě doma sadrokarton nechci. Radši budu mít cihlovou zeď než sadrokarton. Ano, chci třímetrovou klenbu v koupelně. Proto mám starý byt. A proto jsem se trochu bála dneška, kdy jsem měla jít na schůzku s asi čtvrtým pánem, s kterým plánuji koupelnu. Nechtěla jsem strávit dalších pár hodin svého života obhajováním toho, jak bych ráda, aby místo, kde si budu mýt hlavu, vypadalo.

„Dobrý den,“ přivítal mě moc mile pán, „můžeme si spolu projít vzorové koupelny? Můžeme si prostě říkat, co se vám líbí. Dáme to dohromady.“

Po celou dobu si zamyšleně zapisoval a spíše mlčel. Došli jsme společně k vaně a já mu říkala, že bych ráda vanu se sprchovou zástěnou, klidně i obyčejnou. Nesnažil se mi prodat nejdražší obyčejnou vanu, kterou tam měli, ani nejdražší zástěnu. Naopak. Byla jsem moc ráda.

Ukázala jsem mu pak kachličky, které by se mi líbily. Už i trochu stydlivě, protože se všichni tváří divně, když jim ukážu své milované staré kachle se starými vzory.

„Ty jsou moc hezké, opravdu,“ řekl snad skoro stejně stydlivě, ale upřímně, pán.

„Jé, tak to mám radost,“ řekla jsem mu.

A pak ze mě vypadlo, asi po 30 minutách s pánem, celkem nečekané:

„…a mohl byste mi poradit s umyvadlem?“

POZNÁMKA NA KONEC: 4.10. vyjde má kniha a naleznete ji snad ve všech dobrých knihkupectvích! 🙂 Tak se moc těším, že ji zakoupíte. A třeba mi tím pomůžete i financovat ty staré kachličky. <333