Na obrázku je malá holka, která podává odkvetlou pampelišku monstru, které se ale tváří velmi přátelsky, na psychedelickém pozadí.

Zpátky v pekle

Rok 2022 je tak transformativní, že si vždycky říkám, že už se přece nemůže nic dalšího stát. Že už toho bylo tolik, že víc není lidsky možné. A pokaždé se mi ukáže, že vlastně je.

Když jsme s Barborkou seděly v čajovně a vykládaly si tarotové karty, Báru najednou napadlo, že bychom se měly sebrat a jít do hospody. „Já bych si dala pivo,“ říká mi bezelstně.

„Já ne, ale jdem,“ říkám já.

Byla to poměrně zvláštní zkušenost. Seděly jsme v hospodě, bylo asi devět večer, a všechno nám přišlo strašně zvláštní. Dva neurodivergentní mozky se vyschízovaly. Obsluha nám připadala jako NPC a dělala hrozně divný věci. Na stejném místě, kde jsme seděli před pár lety s Jirkou a Týnou, když jsme nesli dorty na FF UK, seděly tři ženy s jedním mužem a očividně něco slavili. Nad námi se viklal lustr a na něm nějaké podivné jmelí.

„Ježiši Kriste,“ mumláme si pod vousy v bizarním baru. Moc tam vizuálně nezapadáme – dvě maličké holky v hezkém oblečení mezi hromadou podnapilých starých chlapů.

„Nejsme tady dneska, abychom tu kletbu předaly na ně?“ smějeme se s Bárou směrem k těm čtyřem slavícím u vedlejšího stolu. „My jsme to tu taky chytli kdysi, jak jsme tu byli. S Jirkou v tom prosinci.“ Zezačátku se tomu smějeme, po schizoidním momentu nám to však připadá jako dobrý nápad. Tak i tak uděláme.

EVEN MORE FUN,“ skvěje se nápis nad dveřmi, které vedou dolů. „Even more fun? Se pos.ali, ne? Tento rok byl fun až až, ty vole, tam se nesmíme ani podívat,“ kleje Barbora. Mám pocit, že má pravdu. Fakt nechci even more fun. Už jsem úplně vyšťavená. Vesmír ale pořád tak nějak chce, abychom se podívaly. Na fotkách na stěnách mají být obrázky baru dole. Barbora se jde vyčůrat a mě svrbí prsty, abych se na ten bar nepodívala. V ten moment asi splňujeme naprosto všechna kritéria OCD Magical Thinking, ale vůbec nás to nezajímá. Nechceme even more fun. Slibujeme si, že si ten bar nebudem ani googlit. Že si napíšem, když se nám bude chtít hledat.

„VOLÁ LONDÝN,“ přichází podivný starý pán a prodává undergroundový časopis. Protože máme pocit, že jsme v totální randonautské simulaci, samozřejmě dva výtisky kupuju. Sedíme beze slova. Jsou z toho prosince 2019, kdy jsme tam spolu byly. Jednou, jedinkrát předtím. Řeší, proč umřel klub na Smíchově.

Když přijdu domů a říkám o tom Mattovi, směje se. „Tys tam nikdy nebyla? Tam je..“ „MLČ,“ zastavuju ho. „Mlč, fakt, to mi nesmíš říct, já nesmím ani vědět, jak to tam vypadá.“

Vesmír mi nechce dát pokoj. Když máme jít s Amnesty příští týden na rozlučku s Dankou, z nějakého důvodu to nějaký blázen naplánuje zase v téhle a té samé hospodě. V Praze je hospod milion a s Amnesťáky jsme zrovna tady nikdy nebyli. „Budeme sedět dole nebo nahoře,“ řeší se venku, než vstoupíme. Martina, můj milý Zajíc, kouří a směje se, že je jí to jedno. „Nahoře. Rozhodně. Já dolů nemůžu,“ říkám okamžitě. Dokonce jsem předtím vymýšlela, jestli se ještě z hospody nějak na poslední chvíli nevymluvím. Naštěstí byla má věta strategicky velmi dobrým tahem. „Natálo, cos tam proboha vyváděla,“ směje se Martina, která si vyložila mou větu přesně tak, jak jsem chtěla. Vysvětlovat někomu, proč nemůžu dolů, nemůžu, pokud chci, aby si lidi mysleli, že mám ještě nějaké zbytky zdravého rozumu. Tak pomlčím o kletbách, peklu a vesmírných náhodách a dávám si s Erikem vesele panáky a hraju na piáno Gorale.

Fast forward to předevčírem.

Situace je úplně jiná. S Barborkou v čajovně sedíme naprosto udivené. Svět se od doby zase hodně proměnil. Najednou se cítíme jinak, úlevně. „Máš tři otázky,“ říkám Barborce najednou, „dneska, na karty, a pak, kámo, se sebereme a jdeme tam. Jdeme dolů.“

Nakonec tři otázky ani nemá. Já jo, ale moje třetí věštba je strašně ambivalentní a vůbec jí nerozumím. „Ono se to nějak vyjeví,“ uzavíráme naše sezení, platíme – už máme i věrnostní kartičku, i když si pokaždé myslím, že jsem ji zapomněla – a jdeme.

Ptám se, jestli je s tím v pohodě. Je. To by nebyla Barbora, kdyby nebyla v pohodě. No judgement u naprosto ničeho. Díky všemu, že se máme.

Projít ty schody dolů byla symbolika. Byly jsme úplně dole, v podzemí, v pekle. Prošly jsme obrovský bar a šly úplně nejvíc do útrob, dozadu, že už to víc nešlo. „Vole, kdyby teď začalo hořet, tak jsme úplně v hajzlu,“ říká Barbora a smějeme se. Naštěstí je vše z kamene, tak by to asi moc hořet nemohlo. Ale všude je alkohol. Tak nevím.

Sedíme naproti sobě u stolečku. Hrajou nějaký metal, který vůbec neznáme a nezajímá nás. Dáváme si panáky. Zezačátku se cítíme docela neutrálně. Ale časem se cítíme lépe a lépe. Smějeme se a bavíme. Posíláme Petrovi fotku, že jsme v pekle, a že tam asi fakt patříme – na kterou nám okamžitě odpoví srdcem. I když jsou u něj asi tak čtyři ráno. „Kouzelníci se nezapřou,“ smějeme se. Na baru pije samotná paní, jsou kolem samí geeci, přece jenom je středa večer a to normální lidi moc pít nechoděj. Barmani jsou super a my jsme prakticky za chvíli ve svém čarodějnickém živlu. A jsou to naše dobrá já.

A najednou přestane hrát hudba. „Haha, tak…třeba se nám vesmír snaží něco říct,“ říkám Barborce. „Uvidíme, co tam pustí, až to zas začne.“

A protože synchronicity se vždycky objevují v těch nejbizarnějších věcech, a protože si to z vás vždycky vystřelí a bude dělat srandu…

„One way or another

I’m gonna find ya

I’m gonna get ya get ya get ya“ hrajou Blondie a my se chytíme za ruce a křičíme.

(…a to, že nám pak pouští prakticky nejbizarnější čarodějnický playlist, už nechme stranou).

Ve chvilce naprosto dětské radosti si skoro s pláčem říkáme, že musíme být silné. Že máme věci tak, jak je máme, ale že je to všechno správně. Že být neurodivergentní je správně. Že lidi, kteří jsou úplně neurotypičtí, nás fakt nikdy nemaj šanci pochopit. Ale že to je jedno, ale že nám nemůžou nikdy říkat, že přemýšlíme špatně. Že nic nemusíme ve svém osobním životě podřizovat myšlení a nutkání ostatních, pokud nám to nevyhovuje. Že není nic špatného na tom mít věci jinak. Že neurodivergentní lidé rostou jinak, ale potřebují své příležitosti k růstu. A že si nenecháme od neurotypiků kálet na hlavu (to už bylo po těch panácích).

My prostě do pekla patříme.

„Vy jste to dobré temno,“ jak nám říká vždycky Jirka.

„Stejně, jakmile to v sobě máš, tak to tak budeš mít vždycky. Nějaký odříkání, copak to někdy někam vede,“ lamentuje Petr. A mně vlastně dochází, jak moc je tahle věta aplikovatelná…na všechno. Hlavně pro nás. Pro ty, co máme věci jinak, v hlavě, v životě, všude.

„Nelži mi, ale nepřipadá ti, že si to Natála 2022 nedala všechno tak tisíckrát líp než Natála 2015?“

„Kámo, to jo – ale Natála 2023 si to dá ještě líp.“

Nevím, jestli se mi sem podaří ještě do nového roku napsat. Mám teď před sebou hektických pár týdnů a pak chci mít nějakou dobu klid. Chci Vám všem jen popřát, protože někdy věci vypadají fakt úplně hrozně na houby a že nic moc nebude dobrý – že se někdy stávají hrozně bizarní věci a že se někdy může objevit řešení v momentě, kdy ho vůbec nečekáme. Hlavně bych všem lidem přála, aby se přestali soudit. Aby přijali, že každý máme v sobě věci nějak – a může to pro nás být dobře, i když pro ostatní je to nepředstavitelné. Abychom se sobě navzájem nevysmívali za zájmy, tarotové karty, hloupé nákupy a televizní idoly, za to, jaké máme vztahy, těla, chutě k jídlu. Vše, co je jinak a netradičně, nám naopak může prostory rozšířit, můžeme růst.

Protože čím více vím, tím více miluji.

Protože vše, co je poznané, je dobré.