Dlouho jsem nepsala nic moc o vztazích. Má nedávná konverzace s mým manželem mě rozesmála. Můj muž totiž o sobě tvrdí, že kdyby mu přebývalo ještě jedno homosexuální procento, tak už je gay. O mně se poměrně otevřeně ví, že je mi celkem jedno, jakého je můj protějšek pohlaví. Ale je jedna věc, kterou fakt nedokážu strpět. A to je silná maskulinita.

Můj muž mi řekl:„Well, I think you are very intimidating for most men.“ (myslím, že se tě hodně mužů bojí).

Je to vtipné. Říká se, že autisti mají často vnímání sexuality odlišné. Že jsou často třeba pansexuální, nebo homosexuální, případně trans. Já vím bezpečně jednu věc: chodit na rande s běžnými muži pro mě bylo vždycky naprosto vyčerpávající.

Když jsme spolu s Mattem sledovali jednu brazilskou reality show, kde si lidi k sobě hledali partnera do páru, seděli jsme jak opaření:„To fakt takhle jdou na rande a nemluví o….ničem?“ „Vždyť se teď poznali,fakt strávili hodinu tím, jak si říkají, jak je jim spolu dobře, i když se vůbec neznají?“ „Jak můžou takhle rychle přeskakovat z jednoho tématu na druhé?“

Já si na rande klidně sednu naproti svému protějšku a když bude plytký, tak ho intelektuálně rozeberu.

Za mansplaining ho klidně usmažím zaživa.

Neumím si prostě sednout a bavit se „o ničem“. Na svém prvním rande se svým mužem jsme do hloubky rozebírali alba Beatles, porovnávali jsme Revolver a White Album a snažili jsme se druhého přesvědčit o tom, že Beatles známe jako své boty. A že to je pro mě důležité – Spotify mi vyplivlo, že jsem v top 1 % posluchačů Beatles! Na druhé rande mě vzal na alternativní film, který měl tak 2,5 hodiny. To je odvaha.

A právě přes ty zájmy, právě proto, protože je to člověk, který si se mnou na Silvestra pustí místo telky čtyřicetiminutovou meditaci se Sigur Rós, právě proto, protože máme stejné názory – i proto spolu dokážeme hovořit o tom, co se v nás odehrává. Zvláště minulý rok byl pro nás velmi náročný, ale troufám si říct, že jsme jej zvládli možná právě i díky tomu, že pro nás neexistuje nikdo jiný, s kým bychom analyzovali maximalismus „It’s All Too Much“, a zároveň ani nikdo jiný, s kterým bychom měli pochopení pro svou silnou neurodivergentní individualitu a to, jak některé věci máme. Že si můžeme dát tolik svobody, která je pro mnohé lidi naprosto nepředstavitelná, ale stejně se vrátíme vždycky k sobě. A na svých cestách se musíme hlavně poznávat, abychom se k sobě vrátili lepší. (Můj muž prý nikdy nepoznal ženu, která zná Beatles tolik jako já. Já taky bohužel ne. Možná i to je důvod, proč jsem nakonec skončila s mužem. :-)))

Když mi připadá někdo atraktivní a sedneme si spolu ke stolu, atraktivita může velmi rychle vyprchat společně s tím, co bude říkat. Rozhodně nejsem člověk, který někomu naletí jen proto, že se mu někdo líbí.

A to muži často nemají rádi. Neříkám vždycky, ale jak zděšeně se mnoho lidí tváří, když zjistí, že jsme naprosto v pohodě s tím, že já jsem ten dominantní tahoun. Pro tolik pánů, které jsem v životě poznala, bylo naprosto nepředstavitelné, aby jim jejich žena vysvětlovala quantum entanglement.

„Ty jsi moc muž,“ nadávám vždycky svému muži se smíchem, když řekne něco, co se mi nelíbí. „Promin, já bych chtěl být mín,“ říká mi vždycky upřímně. Je to legrační.

Namasté všem, kteří to nemají tradičně. Je to v pořádku.

Je v pořádku nechtít to konvenčně.

Je v pořádku mít to, jakkoliv to máte.