Jsem doma. Doma, u polských hranic, tam, kde není moc nikdo, s kým bych se kamarádila, tam, kam jsem jela si urovnat myšlenky.
Šlo to rychleji, než by jeden čekal.
Protože jsem svůj počítač nechala v Praze, aby sloužil vyšším účelům (než abych já na něm hrála tady ve vesnici Harvest Moon jako pravá autistka), tak jsem si tady vypůjčila svůj starý Gigabyte. Vzala jsem si ho do pokoje.
Autisté mají obecně tendenci ulpívat. Sbírat staré věci, zbytky, papírky. Sama jsem odmítala vyhodit obal od hranolek z mekáče, protože mi připomínal jeden dobře strávený den. Proto vždycky, když se dostanu k některému ze svých milionů starých počítačů, otevřu si staré dokumenty a soubory a zajímám se o to, co se tehdy dělo, co jsem dělala, jestli to mám vše uložené a nadávám a jsem nešťastná, když se mi nějaký dokument smaže a zmizí v nenávratnu.
To ale nebyl ten případ.
Vejdu do svého pokoje. Žluté a červené stěny. Fotka Kristiána. Mám si ji tu nechat?
,,To je…“ říká zmateně Terinka, když je u mě v pokoji. Usmívá se.
,,To je Kristián, ne Jája,“ říkám a směju se. Jsou si fakt tak moc podobní.
Jako Chlapec na pobřeží z Murakamiho Kafky.
Takže se taky nezamračím, když tu fotku uvidím. A co, nechám si ho tady, můžu kdyžtak dělat, že je to Jája. Jsou si tak podobní. Vážně jsem si myslela, že se tím k němu dostanu blíž?
Všechno je tu tak, jak to začalo.
,,Ale pávit se musí,“ dodávám a opět se smějeme. ,,Musí.“
S Midgeym jsem měla vždycky vztah, který se postupně prohluboval. Pak to všechno ze dne na den zmizelo a skončilo. Přestali jsme spolu mluvit. Proto mě překvapilo, že jsem tady na tomhle počítači, hned přímo na ploše, našla dopis od něj. Že jsem to nesmazala.
Ale teď jsme už úplně jinde…
Dávno jsme to dohnali a posunuli se ještě o kus dál.
,,Hele, víš, co jsem tady našla? To si přečti, to je síla, mám tady ještě Ideální vztah..“
,,Já to vím, dyť já je mám schované všechny.“
Na jaře 2012 jsme si vyměnili sérii hlubokých, filozofických dopisů. Já jsem začala něco mít s Kristiánem – ještě jsme spolu ale nechodili – a tak nějak jsem začala akceptovat a popisovat tu svou odlišnost. Odlišný pohled na svět a na vztahy. S dopisy ale začal Midgey, potřeboval si spoustu věcí urovnat v hlavě.
Dopisy jsme psali tak, že mi jej poslal ve Wordu a já jej dopisovala, postupně jsem vpisovala své pohledy, pořád jsme to mazali, bylo několik verzí. Něco jako Dívka s pomeranči, akorát, že jsme oba byli živí a nebyli jsme rodič-dítě. My jsme vždycky měli hodně…intelektuální vztah. Ale vážně.
Jsem nostalgická. Jsem dojatá, když to vidím.
Tak jsem si jeden večer, tady, sama, na kraji světa, řekla – otevřu si to. Přečtu si to.
Čtu si. Mrazí mě. Já to měla v hlavě tak srovnané. Souhlasím se svým osmnáctiletým já a divím se, proč tak dlouho spalo.
,,Není ti padesát, abys potřeboval radu, v kolik, kam, kde, s kým. A možná ji nebudeš potřebovat ani v padesáti. Kdo to určuje? Lidi kolem? A co ti je po nich? Jako jo, potřebuješ je, všichni je potřebujem, ale oni nám nemaj diktovat, jak se máme chovat. Kdepak, my tu jsme pro ně, my určujem módu a směr. Lidi jsou tu od toho, aby nás obdivovali, ne poučovali, hahaha.