Hodně autistů a aspergerů miluje zvířata. Neříkám, že všichni, ale velká většina z nich je má velmi ráda, mnohdy i raději než lidi. Myslím si, že bych sem mohla napsat i pár důvodů, proč si myslím, že tomu tak je. Já osobně totiž zvířata strašně zbožňuji už odmalička.
Je prostý fakt, že zvíře si z vás nedělá legraci, a když jo, tak to myslí jen v dobrém a samo má z toho radost. Zvířata opravdu mají velmi specifický smysl pro humor, a člověk citlivý jej snadno rozpozná a pronikne do něj. Zvíře prostě neumí šikanovat, posmívat se, říkat hnusné věci nebo pomlouvat. Pro zvíře je vše černobílé : buď vás má rádo, nebo ne – nezajímáte ho, nestará se o vás, nebo, když mu ublížíte, tak vás vyloženě nesnáší, bojí se vás, útočí. Myslím, že je tady velká podobnost s autisty(a tím nechci nikoho snižovat přirovnáním ke zvířatům – všichni lidi na světě jsou zvířata a někdy si říkám, že ta nejhorší.)
Se zvířetem se obvykle spřátelíte buď okamžitě, když mezi vámi přeskočí jiskra, anebo – tak to bývá často u jiných zvířat než savců – si vaše přátelství budujete pomaličku po krůčcích a nikdo nikam nespěchá. To mi taky velmi vyhovuje.
Zvíře má taky bezmeznou trpělivost, když mu neubližujete, a chápe, že to neděláte schválně. Má taky svá určitá pravidla, které nesmíte překročit, jinak se ohraní – zvlášť kočky jsou autistické – třeba pes, kterého nikdo nijak speciálně nevycvičil a dítě mu bere něco velmi dobrého a voňavého z tlamy, dítě kousne – ale není čemu se divit. Zvlášt aspergeři to podle mě chápou až moc dobře, protože i jim je velmi nepříjemné, když někdo porušuje jejich pravidla, bere jim bezdůvodně něco, co mají rádi – taky se ohradí.
Zvířata se často nechávají hladit jen tak, jak se to líbí jim samotným, a jen od některých lidí. To mi taky něco připomíná. :-)) Aneb fyzický kontakt prostě není příjemný vždy a všem. Zvířatům většinou vadí náhlé zvuky, spousta lidí, ruch a změna rutiny. Zvíře, teda savci určitě, jsou s vámi dobrovolně a rádi, nikdy se na vás nevykašlou, vždycky na vás mají čas, vždycky si vás vyslechnou, vždycky vás utěší, jsou tu pro vás pořád a dělají všechno, aby vám udělala radost. Zvíře prostě nemá blbou náladu, nenaštve ho nikdo v práci, nevylívá si na vás vztek, nenadává vám, záměrně vám neubližuje, když vás má rádo.. Nikdy.
Zvlášť kočky jsou v udržování rutiny VELMI důkladné. Někde jsem četla, že všechny kočky mají Aspergerův syndrom, a musela jsem se smát, tak moc pravdivé mi to přišlo.
A opravdu. Odmalička žiju obklopená zvířaty. Když jsem byla maličká, bydleli jsme ještě v paneláku. A jedna sousedka, mamčina kamarádka, měla boxera Rockyho. Jedna z mých prvních vzpomínek je právě ta, jak slyším Rockyho jít po chodbě a začnu vyvádět a výskat a volat jeho jméno, protože za ním strašně moc chci. Chodili jsme ho s mamkou a její kamarádkou venčit. Nemohlo mi být víc, než dva roky, protože pak jsme se odstěhovali. Rocky byl velice hodný a klidný pes, přesně si pamatuju, jak stál na chodbě, koukal na mě, kapaly mu sliny a já jsem si ho hladila. Připadal mi obrovský, ale tak to se není čemu divit.
Od tří let mě hodně hlídala babička s dědou, protože mamka nastoupila do práce a taťka taky pracoval. Mamka moc nemá ráda zvířata, nikdy doma žádné neměli a bojí se jich, ale taťka, který bydlel s výše zmiňovanou babičkou, je velkým milovníkem zvířat – i babička a děda jsou.
Když jsem byla malá, měla babička králíky, slepice, dvě kočky, papouška, dva psy, a praděda s prababičkou ještě holuby, kachny, a kdysi dávno měli prase a ovce – taťka nerad na ovce vzpomíná, protože byl ještě maličký, jak je měli, a museli je dát pryč, tak brečel. A já se ani nedivím.
A tam jsem trávila téměř každé odpoledne až zhruba do mých dvanácti let. Měla jsem spoustu kamarádů, ale jen jednu lidskou kamarádku – ostatní byli přátelé zvířecí 🙂 A věřte mi, že za tu dobu, za tolik strávených hodin s mými zvířaty, si troufám říct, že o nich vím i hodně. Zvlášť savci jsou mým velkým koníčkem, kočky a psi, dokážu si o nich hodiny a hodiny číst a dívat se na videa s nimi a hrát si s nimi. Včera jsem strávila asi šest hodin jen tím, že jsem si četla nějaké encyklopedie.
A navíc, když mi bylo sedm, dostala jsem vlastního psa. Irského vlkodava, kříženého s briardem. Jezdil se mnou i k babičce. Jmenoval se Raymíček a byl to, jako ostatně všichni irští vlkodavové, velmi milý, hodný, krásný pes, něžný obr, který miloval ovoce a sám si očesával ovocné stromky a keříky na zahradě. Umřel tento podzim, bylo mu třináct let, což, jak jistě všichni milovníci psů ví, je na tak velkého psa úžasný věk. A teď máme psa Tita.
Každopádně tady bych se chtěla věnovat hlavně kočkám. Kočka je podle mě pro aspergery vyloženě stvořená. Mám nejraději kočky obyčejné, z útulků a ulic, já bych si osobně třeba značkového kocoura nekoupila – ani u dítěte nevíte, jakou bude mít povahu, a když vidíte, jak přetékají útulky a jak jsou ti obyčejní mnohdy mnohem zajímavější a individuálnější:-) Každá kočka je úplně jiná, to je prostý fakt, každá dělá ráda něco jiného.
Loni, zhruba touto dobou, se ke mně velmi zajímavým :-)) způsobem(Kristián si šel koupit v jednom klubu pití a přišel s kočkou) dostalo sedmitýdenní koťátko. Titinek. Rodiče mají ještě dvě další kočky z útulku, ale Titinek je jenom můj.
Proč to píšu. Protože jej každý den sleduji a TOLIK mi připomíná mě samou, že to až není možné. Titin je doma velmi zábavný šoumen, mamka říká, že je Cikán, protože je celý černý a pořád ,,zpívá“ a dělá akrobacii – to já doma přesně dělám taky:-) vážně :-), ale jakmile jej vezmu někam ven, vůbec neví, co dělat. Rád cestuje se mnou, ale s nikým jiným ne. Neumí vycházet s ostatními kočkami – jen s lidmi. A nejvíc ze všech lidí na světě má rád mě. Titin se ode mě nechá nosit v kočičím batůžku a jezdíme spolu vlakem i do Prahy, kde jsem hledala byt, kde bych mohla mít kocoura, jen proto, abych se od něj nemusela odloučit. Taky velmi těžce snáší, když jsme od sebe. A já si jej tolik zabudovala do rutiny, je pro mě tak důležitý, že už si neumím představit den bez kočky. Když někam opravdu musím na den a nechci jej trápit tolika převozy za tak krátkou dobu, strašně se mi po něm stýská.
Titin má spoustu rituálů, které každý den dodržuje. Spoustu zajímavých podivností, které třeba jiné kočky nedělají. Například, když jdeme spát, Titin začne mručet, lehne si na mou ruku – üplně celou ji má pod bříškem – a vrní, olizuje ji, nakonec se zakousne a usne. Jinak prostě večer neusne, každý večer to chodí tak. Jeho kousnutí moc nebolí, dělá to jen něžně. Stejně mám ale od něj na pravačce už asi milion jizviček, ale vůbec mi to nevadí.
Pak taky, když pije vodu, tak se vždycky zastaví, kouká do stěny a převaluje ji dlouho v ústech. Taky se se mnou chodí koupat, hraje si chvilku se stíny na stěně koupely a pak si lehne na vanu a jen se kouká, jak se myju. Ale musí tam být. Když jej nechám za dveřmi, pláče a volá mě.
Když jedeme vlakem, musí sedět na sedátku SÁM, ne mně na klíně, takže vždycky sedím jen tak půlkou těla na svém sedátku a na zbytku je rozvalený kocour :-). Když jde na záchod, musí nám to všem přijít nejdřív oznámit, že se chystá :-)) a spoustu takových drobností. A to jej právě dělá speciálním. Bez všech těchto drobností by to nebyl Titin, ale jakákoliv jiná kočka. Ty jeho malé rituálky, to, jak dělá některé věci jinak, než ostatní kočky, to, jak bezpodmínečně má rád mě a jak je na mě zvyklý.
A proto si myslím, že i aspergeři by se za své vlastnosti vůbec neměli stydět. Vždyť je to právě to, co nás dělá jedinečnými. A dokud člověk svým jednáním nikomu neubližuje, může být každému jedno, co si o nás kdo pomyslí.