Sedím v pokoji a marně se snažím ukousnout trubičku Milky Way. Jen si to zkuste sami s rovnátkama, chytráci!
Jeden víkend jsem byla u rodičů se Zitou. Moje mamka nám předala velké moudro.

„Já nechci moc jíst.“
„Mamko, nedávej jí toho tolik, Zita hubne před hormony, dopředu, aby to pak nevypadalo blbě, že přibere.“
„TAK JSI NORMÁLNÍ?!!!“
„…?“
„NIKDY!!! se nehubne dopředu.“

To je asi ilogično největšího stupně. Možná ještě větší, než že vitamíny jsou konspirace.

Mám lístek na McCartneyho.
Bára se mi směje.
„Natálo, ještě, že ten lístek máš.“

„Chápeš, že tady nic nefunguje? Ani internet? Ještě, že mám ten lístek na McCartneyho.“

„Chápeš, že se mi to zase nepovedlo? Achjo. Ještě, že mám ten lístek na McCartneyho.“

„Chápeš, že jsem zaspala? Ještě, že mám ten lístek na McCartneyho, mě nic nenaštve.“

Myslím, že by měl u nás koncertovat co půl roku.

Můj asi nejvtipnější zážitek z poslední doby byl, když jsem šla se Zitou a Martinem do kina na Olgu Hepnarovou. Chudák Martin je gay a musel si vytrpět asi milion lesbických scén. Takže zatímco my se Zitou byly nadšené, že máme porno zadarmo na obrovském plátně, Martin se potil až za ušima a teď mu dlužíme večeři.

„Dej mi napít.“ Zita už už podává Martinovi flašku.
„Ale Zita má angínu,“ vstoupím do toho já.
„A to z toho může Natálie pít?“ ptá se Martin, protože mě několikrát viděl, jak piju z lahve.

„Natála není člověk.“

To je legendární. Poslední dva týdny se snažím jen tak chytit Zitinu angínu, protože jsem tak nějak počítala s tím, že ji stejně dostanu, když s ní bydlím. Nemožné. Absolutně. Ani trošku únavy, ani jedno škrábnutí v krku.
Vyzkoušela jsem i zubní kartáček. Nic.
Takže – tolik k dokazování, že autisté jsou z jiné planety.

Jeden večer s Bárou sedíme a večeříme – v poslední době vařím a peču úplně minimalisticky, protože nestíhám – a řešíme, co je pro nás nejděsivější.

„Představ si, že se vzbudíš zase do stejného dne.“
„FUJ! Představ si, že potkáš sama sebe.“
„CHÁPEŠ, že bych se zbláznila?!!!“
„Fuj, nebo si představ, že potkáš někoho z paralelního vesmíru.“
Normální lidi se bojí pavouků a úchyláků v noci, no.

Co jinak nového. Pěstuju si na okně spoustu rostlinek, které mi vždycky shnijou. Nosím teď už trenchcoat, a je to moc divné, protože můžu pořádně připažit, což s kabátem nešlo. Myslím, že než si na to zvyknu, už zas bude hrozně vedro a nebudu nosit (nejradši) nic.
Joooo, a nemáme dvířka ke kuchyňské lince. Nešly nám zavřít, tak jsme je se Zitou lomcovaly tak moc, až jsme je totálně vyviklaly a já řvala smíchy. Včera v noci jsme se vrátily domů a dvířka od linky ležela jen tak symbolicky na hromádce věcí u  dveří, které se vynáší ven do popelnic. Tady nefunguje už vůbec nic.
Jooooo a ještě další věc – dostali jsme sem nový modem, ale nebyla nám puštěna wifi, protože to prý zpomaluje internet.
Bára se naštvala.
„No tak já si ji spustím sama a najdu heslo, žejo.“
A protože je děsná ajťačka, tak jak řekla, udělala.
A protože jsme hrozný absurdistán, tak jsme si říkali, že by bylo srandovní tu wifi udělat zadarmo a otevřenou pro všechny.
Takže jestli chcete, napište mi a pojďte si k nám něco stáhnout, nejlíp tak v řádu terabajtů.

Jsem teď hrozně šťastná. Mám hodně příjemných plánů do budoucna, to se pak zvládá všechno líp.

Váš
λίπος