A nyní zase přichází čas na jeden z autentických článků, který napíšu já. Bude o tom, co ztěžuje život mnoha lidem s AS, a to jsou návaly úzkosti.

Já osobně dělím návaly úzkosti na dva typy. Běžné a ty horší. Začnu těmi běžnými.
Vlastně se tak nějak o něco strachuju pořád. Snažím se svůj strach eliminovat a vymýšlím strašnou spoustu možných explikací a odboček, jak by můj potenciální scénář v hlavě mohl dopadnout. Dám sem krátký příklad: Příbuzný má mít narozeniny, a já se dozvěděla teprve včera, že k nám má zítra přijet, ale já nemám dárek. Naplánuju si, že jej půjdu koupit. Půjdu jej koupit  v tolik a tolik hodin v ten a ten den do toho a toho obchodu, poté, co dokončím to, co mám naplánováno před a po této činnosti. A co když budou mít zavřeno? Půjdu do toho dalšího obchodu. A co když ani tam nebudou mít otevřeno? A když ano, budou tam mít to, co plánuju koupit? Pokud ne, co jiného by ten člověk ocenil? A co když nebude otevřeno nikde a když jo, nebudou mít nikde nic normálního, co by se tomu člověku dalo dát? Jak bude na takový dárek reagovat? Co když to koupím a on nepřijede? Co když po cestě uklouznu a zlomím si nohu a budu v nemocnici a tomu člověku nebudu mít co dát?

A ten řetězec pokračuje pořád. Pořád, pořád, pořád. Čím jsem starší, tím snadněji nacházím řešení na všechny možné potenciální situace. V momentě, kdy ale nevím, co bych si mohla na otázku tohoto typu odpovědět, přichází dvě možné úvahy:
1. vykašlu se na to, za nic mi to nestojí, hlavně, že mám kočky, mohl by se zbořit svět, všichni by se na mě mohli vykašlat, ale já se můžu pořád věnovat zvířatům.(Díkybohu, že tenhle řetězec přišel, když jsem byla mladší, neexistoval.)
2. možné řešení: je totální meltdown, to je to, co se někdy nevhodně označuje za autistický záchvat, kdy se zhroutím, u mě je zhroucení pasivnější, prostě se rozbrečím, sednu si, hlava v dlaních a úzkost. Přímo cítím, jak mi ta úzkost svírá celé hrdlo, nemůžu ani pomalu mluvit.
(Je možná i kombinace 1 a 2, kdy jsem naprosto nešťastná z toho, jak jsem neschopná.)

Pak dalším možným běžným návalem úzkosti, která může pramenit téměř z čehokoliv, je, když se lidi v této situaci zachovají jinak, než jsem si to právě představovala. Zase příklad: Představuju si, že příbuznému koupím dárek, a on z něj nebude tolik nadšený, nebo si jej nikdy na sebe nevezme(kdyby to bylo oblečení..)
Nebo spíše lepší příklad. Já jsem si k narozeninám přála dostat květinu. Říkala jsem to i svému partnerovi týden před svými narozeninami a on řekl, dobrá. Stačila by mi jedna květina. ALE. Já se děsně těšila na své narozeniny, jak dostanu tu kytku, jak se budu všem chlubit, jak si ji dám do pokoje, … a on mi koupil strašnou spoustu dárků. Drahých dárků, z kterých by se každá holka asi podělala. Já ne. Já chtěla o několik tisíc levnější dárek. Jednu kytku. Vydržela jsem to ten den, neměla jsem žádný kolaps, ale stejně jsem se mu s tím nakonec svěřila, jak mě to užíralo.
,,Jé, ale to by nebylo žádné překvapení, kdybych ti ji koupil.“
,,Bylo. Mohl jsi vybrat druh a barvu.“

Proč všichni nepřemýšlí jako já?

Druhým případem návalů úzkosti je ten méně častější, smyslové přehlcení. A je velký rozdíl mezi smyslovým přehlcením a pouhou nelibostí. Spousta AS lidí trpí tím, že když se jim přehltí smysly, začnou křičet, plakat, chtějí odejít. Já je naprosto, naprosto chápu. Je dost možné, že mé prožívání se liší od jejich, ale popíšu vám, jak to cítím já.
Jakmile jsem někde, kde je hodně hluku, hodně lidí, hodně světla-například na diskotéce stroboskop-přehltí se mi smysly a přichází nejnepříjemnější pocit na světě-pocit derealizace. Nereálnosti. Přijdu si, jako bych neexistovala. Jako bych měla každou chvíli omdlít. Přijdu si, že nejsem, jako dítě, které si donekonečna opakuje, jestli je nebo není, dělali jste to někdy? (Něco jako když opakujete dokola jedno a to samé slovo a připadá vám nereálné- vztáhněte si ten podivný pocit na sebe a na celý svět, já toto dělám odjakživa. EDIT: Teď jsme si o tom povídaly s Týnou. Týna říkala, že takový stav mívá, když sedí dlouho v jedné poloze, že si není vědomá svého těla, ale jakmile se pohne, je to pryč. Toto pryč není. Nebo když se koukáte do zrcadla a začne vám připadat, že to nejste vy, že všude kolem vás se vše mění. A toto i mimo zrcadlo. Prostě sledujete sami sebe, jak jednáte ve světě, který vám nepřipadá vůbec, ale vůbec reálný.)
Připadá mi, že se koukám někde bokem na film, v kterém hraju. Občas si říkám, že to je hranice. Musím vypadnout, musím dělat rituály, musím se uklidnit. Často se lapám po krku a mačkám si klouby, to tělesno mi připomene, že něco cítím, štípu se, zhluboka dýchám, funím.

Možná, že kdybych setrvala v tomto stavu, a šla ještě dál, za něj, tak bych pochopila fungování celého vesmíru, ale zároven by se mi uškvařil mozek a já bych zešílela. Ještě víc, než jsem zešílela doteď. Nejvíc funguje jít spát. Člověk na to nesmí ani příliš myslet, už teď budu muset ten článek postnout, protože jestli se do toho moc zažeru, začnu nad tím příliš přemýšlet. Cokoliv enormního mě velice snadno přebouří. Myšlenka na nekonečný vesmír, pohled do mrakůl a představa, jak vysoko jsou, přemýšlení nad smrtí a zákonem zachování energie, kvantová fyzika, …