Dneska bych chtěla napsat úplně jiný článek než obvykle. Rozhodla jsem se nechat všemu naprosto volný průběh, sednout si před klávesnici, pustit si hudbu a jednoduše zaznamenávat své myšlenky tak, jak jsou, bez příkras, bez vysvětlování, bez narativu. Možná to povede k lepšímu pochopení asociativního myšlení.

Takže…pouštím si hudbu.

Spotify.

Týna má teď taky aplikaci na hudbu jako já. Spotify Premium. „Kolik tě to Spotify stojí? Já ho mám teď jen za euro na tři měsíce.“ Venku je hrozná zima a vidím, jak se jí kouří od pusy. Jsme před naší žlutou školou a Týna kouří elektrickou cigaretu.

Spousta jisker. Náš vyděšený křik a prcháme ze třídy. Ještě v Celetné Týně před mnoha lety začala o přestávce cigareta prskat a vypadalo to, že bouchne. „Vyhoď to z okna.“ Modré nebe s obláčky v Celetné. Otevřené okno a to, jak pokaždé klepalo, když někdo prošel kolem. Zvláštní pachy. Pach koberců ve druhém patře, které někdo nakupil na hromadu se starým nábytkem. Začátek jara v Celetné, já, Týna a Kristián na školním dvorku. Jdeme do školního sklepa, dvorek je zalitý sluncem, omylem se zjevíme uprostřed nějaké seriózní konference.

První tři roky bakaláře, když člověk chodil domů v zimě, všude ve Starém městě pařili cizinci. Těžký vzduch a vůně trdelníků, trhy, nazdobené kýčovité trhy. Vánoce ve vzduchu a moje myšlenky, jak divné Vánoce musí mít tihle neznámí lidi. Veliké stíny kolem orloje. Péťa, který jednou kolem Vánoc přijel a setkali jsme se právě v noci takhle u orloje. Z ciziny. Z Anglie. Ty klasické pitomé písničky, které cizinci poslouchají ve všech klubech a linou se ven, haha, Spotify mi nabízí taky takové playlisty. We Found Love od Rihanny.

We Found Love je theme song filmu American Honey. Bio Oko je strašně hipsterské kino a já vůbec nevím, proč jsem si myslela, že je někde okolo Staroměstské. Asi proto, že tam chodí hodně hipsterů z estetiky a já jsem si to logicky spojila, protože jsme studovali právě kolem Celetné. Ale Bio Oko vypadá docela podobně, tak, jak jsem si ho představovala. Rozpaky. Mám rozpačité pocity právě teď. Svírám palec v dlaň, stejně tak, jak jsem to dělala v kině, protože jsem se hrozně hlídala. Moje druhé rande. Ale vůbec nevím, jestli to je jako rande nebo co to je. Neřekl mi to. Sám byl moc nervózní a já nedokázala vymýšlet konverzační témata, které by se hodily do Oka. Chtěl doporučit pivo…

Pivo. Přesně si dovedu představit, že bych byla někde na zahradě doma a sousedi by poslouchali něco podobného jako We Found Love a náš starý soused by pil pivo. Nahlas. Chudí sousedi z ghetta by sbírali šrot a užívali by si, že je tak šílené teplo a na obloze žádný mrak. Obrovská louka a nic dalšího kolem, sto let staré polorozbořené domky, odkloněná silnice od té staré, která tu stála před mnoha lety. Když mi byly asi čtyři, můj taťka stál na střeše a ladil televizní kanály. Analogová televize byla asi to nejkouzelnější v mém dětství. Tehdy bylo skoro čtyřicet stupňů a jemu se povedlo chytit ukrajinský kanál. Titulky byly v azbuce a já si uvědomila, jak strašně velký je svět.

Když jsem se ještě koukala na Premiéru, to jsem byla hodně malá, připadalo mi úplně samozřejmé a fér, že já nikdy neuvidím všechny díly My Little Pony, protože žiju v Česku, a vlastně to není ani správné, abych se dívala na My Little Pony, není to moc české. Pamatuju si, že tři dny po tom, co začala vysílat Prima, tak k nám přišla babička s dědou večer. Byla už tma. A já si pamatuju, že jsem si myslela, že jenom my máme Primu, že to udělal můj taťka a nikdo jiný to neumí. Myslím, že Prima začala vysílat jako Prima v lednu 97, to mi bylo tři a půl.

Pamatuju si tu Zitinu radost, když zjistila v Modřanech, že máme televizi. To byl kouzelný večer. Vím, že už byla tma a mně svítila ta lampička na Sea of Monsters,které jsem nám namalovala na stěnu. V tom pokoji jsem zažila mnoho nepříjemných nocí, ale moje nejhorší noc byla, když jsem měla zánět močáku a vůbec jsem nespala, jen jsem musela čekat, dokud nezačne alespoň nějaká televize vysílat. Protože jsem nedokázala spát, ale ani sedět u počítače, nechtěla jsem se vůbec hýbat. To bylo všechno kvůli Vítka. Šla jsem s ním na rande a on přišel tak pozdě, že jsem musela sedět venku na zastávce v zimě. A pak to vůbec nevyvážil. Péťa by to vyvážil, s tím by mi to za to stálo, ale málokdo by mě dokázal zabavit tak moc jako Petr. Naopak jsem pak přišla domů hrozně nešťastná a už jsem spala v chodbě na matraci, abych mohla běhat každých pět minut čůrat. Pak jsem taky seděla celý den ve vaně. V teplé vodě. Ani nechci vzpomínat na…ne…to nechci. Na ten účet za vodu. Naprosto nelogická věc…jsem trochu rozčilená. Jsem rozčilená i na Vítka, že se na mě tehdá tak díval těma svýma velkýma očima a chtěl dělat kraviny, ale nešlo to přímo z něj, protože on byl doopravdy takový „vzorný“. Nechci, aby se kvůli mně kdokoliv přetvařoval nebo se moc snažil. To pak není ten člověk.

„Is she always like that?“ Řehtající se Matt a ještě víc smějící se Týna v Manufaktuře. Šli jsme koupit vánoční dárky. Matt se snažil být k Týně zdvořilý, protože se viděli poprvé. „Thank you so much for everything, really,“, říká a já vidím na Týně to pobavení a na něm tu, pro nás tak neznámou, zdvořilost. „You can’t really be that polite,“ říkám mu a myslím to napůl vážně. „Okay so bye, stay here in this…….“shop“, udělá uvozovky rukama a to je tak naše, že mi Týna ještě odpoledne píše, že jsem udělala dobře úplně s celým svým životem.

Jsem vůbec zvědavá, jak to bude zítra s Týnou ve škole. Všechno je tak složité a je toho tak hodně. Musím to všechno jen přetrpět. Distancovat se. Nebrat si nic příliš. Nic nemusí být stálé. Ta věčná nejistota. Musíme bojovat. Rvát se. Musíme to nějak udělat. Kdo ví, co budu zase dělat v létě. Moje věčná úzkost. Co když to nevyjde a bude muset odjet? Nechci o tom mluvit. Nechci na to myslet. Dejte mi pokoj. Teď mi dejte pokoj. Prosím.

Mám prý jedno novoroční předsevzetí, říkal Matt. Nechám si vystavit pas. Abych se někdy mohla koupat v oceánu. Pozvánka…znáte Summertime Sadness? Blik. Ty popínavé rostliny, které rostou na zastávce, kterou jedete od Zity, moje zrzavé vlasy, květen a můj úsměv. Jeden z nejsložitějších roků v mém životě. Vždycky si na ten den vzpomenu. Konec května. Ten děsivý úsměv. Nemohla jsem bojovat víc. A nejhorší je, že jsem nakonec vyhrála.

Psala jsem to Barborce.

Nakonec jsem to všechno vyhrála.

Kdy mi vlastně vyprší to Spotify?