Každoročně s Aničkou organizujeme v práci Letní školu. Jde o čtyřdenní školení nových dobrovolníků, které máme v práci. Na našich bedrech leží celá organizace. Musíme zajistit jídlo (letos jsme měly i sedmdesát porcí!) se všemi dietními omezeními, místo, zařízení, teplo, spaní, ať už v tělocvičnách, stanech nebo rozdělování do pokojů, o které se lidi nejvíce perou, taky i wifi, pohodlí všech…

No, dovedete si asi představit, že to není žádná legrace.

Naše úplně první Letní škola byla…

Kdybych vám to vyprávěla naživo, tak se v tento moment asi začnu smát a Anička se bude držet za hlavu. „Mně se z toho vrací flashbacky jak z války, já mám z toho PTSD,“ říkáme si. Musely jsme tam totiž k tomu všemu zároveň pro všechny i vařit. My, autistky, s dyspraxií, ADHD, synestezií, vším prostě.

„Až na tu uzenou rejži jsme to zvládly dobře,“ shrnuje běžně Anička náš úspěch společně s mým (drobným) neúspěchem, kdy jsem prostě s hlavou v oblacích odcházela z kuchyně a nad něčím si zamyslela, a zapomněla na to, že mi na plotně stojí asi tak dvacet kilo rýže.

„A bylo to fakt i dobrý,“ říká často Jirka a vzpomíná na mé aglio olio. Fakt, že si někdo nandal asi půl kila chili papriček v domnění, že jde o nějakou sladkou omáčku, a já nic neřekla, si většinou už nepřipomínáme.

No, a letos jsme si prostě řekly, že si to uděláme hezký. Tenhle článek je vlastně tak trochu o tom, že když máte v práci autistické křídlo, a když mu dáte prostor a důvěru organizovat i takto velkou událost, tak to může být fakt dobrý. A zároveň se mi zachtělo napsat i nějaké vyprávění, po dlouhé době.

Letos jsme jeli autem. Já, Anička, náš vedoucí Jirka, kolegyně Zajíc a stážistka Bára.

„Co byste chtěli pustit za písničky?“ ptala jsem se dozadu skoro hned, jak jsem dosedla.

„Já bych si dal něco německého,“ říká Jirka ze srandy.

Neříkej autistům, co se nehodí. Chudák Jirka a všichni ostatní kolegové dostali zážitkovou jízdu, hodinu a půl poslechu všech možných německých coverů západních popových písniček, které jsme znaly a našly na Spotify. Jako bonus přidávám písničky jako Heidegger a Marmor, Stein und Eisen bricht.

Když jsme na místě vše zařídily a ubytovaly, přijel k nám pán z Hare Krishna, který nám vozil jídlo. Samozřejmě jsem se k tomu často vhodně oblékla a vzala si třeba své mandalové přehozy. Pán, kterého mám strašně, strašně ráda, se na nás jen usmíval a když jsme za ním pak další dny pro jídlo jezdily, tak nám říkal, že si myslí, že jsme taková jemná skupina a že doufá, že jídlo pro nás nebylo pálivé.

„Kdybych tam pro to přijela já, tak do toho rovnou radši nastrouhá křen,“ říkala nám na to pak Zajíc.

Mám strašně ráda písničky. Mám ráda kvalitní hudbu, poslouchám normálně třeba psychedelický rock a podobně, ale protože jsem autistka, mám i takovou speciální dovednost. Mám v hlavě seznam asi milionu písniček, a vím, které jsou vhodné pro jakou příležitost. Když organizovali večerní jemné posezení a poručili si jemnou, ale ne melancholickou hudbu, dala jsem. Dala jsem hodinu a půl německých songů. Ale mojí specialitou, nejoblíbenější specialitou na světě, je organizovat disco.

Samozřejmě, že jsem si vydupala razantně, že chci organizovat disco. V tělocvičně. Kolegyně, která měla veliký boombox, se mě trochu otráveně ptala, jestli jí prostě nemůžu poslat odkaz na nějaký playlist ve Spotify, abychom si nemusely prohazovat telefony, že by si ho prostě se mnou nasdílela a pustila ho.

Chápete to.

Playlist.

„Tak to ale nefunguje,“ říkám a uvědomuju si, že zním jako hrozný blbec. Ale jak to chcete vysvětlit? „Já nemám žádný playlist. Nebo jako mám, ale to prostě nejde pustit jenom tak. To mám prostě v hlavě. To se musí podle potřeb lidí,“ blekotám a sama sobě se směju. Ale JAK to mám říct? Nakonec se mi ji nějak povede přesvědčit, i když z toho radost asi nemá. V ten moment ale vím, že měním její radost za radost dalších čtyřiceti lidí. Disco jsou prostě šachy. Stojím opodál a sleduju, jak reaguje dav. Dám pár testovacích písniček a uvidím, kolik lidí tančí. „Natáliino sociální inženýrství,“ jak tomu říká Jirko. Pyšním se tím, že strategicky dokážu písničky rozplánovat tak, že vytáhnu ze sedící pozice časem úplně všechny. A největší výhrou je, když se mi povede to, že najednou tančí úplně všichni. To pak jdu taky a tancuju, dokud mám na to sílu.

Na Letní škole jsem tancovala zhruba od devíti do dvou do rána. V kuse. „Ty jsi nejlepší DJ v Amnesty,“ chodili za mnou pak lidi další den, když jsme se loučili.

Jo, to je pracovní úspěch, co mě fakt upřímně potěšil snad nejvíc.

Ještě bych ráda všem vedoucím autistů, co si toto čtou, napsala, že jak mám problém s autoritami, tak se to časem vůbec nelepší. Během letní školy jsem Jirkovi neustále posílala na Messenger videa toho, jak dělám přesně to, co nemám. Jak uklízím tak, že spíše všude metám bordel. Jak na mě Anička leje savo, aby mě vyléčila z autismu. Jak zpívám broukovi, co pak z toho radši umřel. Jak jsme s Aničkou jely dokoupit zásoby jídla, ale po cestě jsme se zastavily v Decathlonu, omylem, a omylem jsme se celé nastrojily do rybářského oděvu a omylem jsme se vyfotily a poslaly Jirkovi.

A jak jsme byly v Editě.

Byli jste někdy v Jihlavě v Editě?

Pokud ne, tak ať sem napíšu cokoliv, tak to v životě nedokáže obsáhnout to, co jsme zažily s Aničkou (a Anna dle svých slov zažila pouze v Arábii).

Každopádně, proč to sem píšu.

Protože jsme si to udělaly fakt super. Fakt srandovní. Ale hlavní myšlenka je poměrně jednoduchá.

Když máme prostor, důvěru, a autistická křídla se mohou roztáhnout, tak pak to fakt stojí za to.