Jedna japonská legenda praví, že na Měsíci žije muž, který obmotává lidem, kteří mají hrát důležitou roli ve svých životech, malíčky červenou nití. Zajímavé je, že třeba i kabbala zná koncept červené nitě – nositele se sedmi uzlíky na levé ruce chrání před zlými vlivy a propojuje lidi blízké i na velké vzdálenosti. Pomyslná pojící niť se může často zašmodrchat, zasekat, ale nikdy se nepřetrhne. A protože nejsem jenom stará autistka, ale i stará čarodějnice, tento koncept se mi moc líbí.

S Týnou a Bárou si ze srandy dáváme jména podle královen tarotových karet, podle toho, co je nám blízké. Týna je Královna pohárů, protože je hodně emocionální, jemná, a nosí tu „čistou lásku“. Barborka je Královna holí, protože je dynamická, ostrá, a umí flirtovat asi tak dobře jako nikdo na světě. Já jsem Královna mečů, protože jsem analytická, umím plánovat a organizovat akce a dávat lidi dohromady promyšlenými šachovými tahy.

A přijde velmi soukromé přiznání.

Moje meče se v létě otupily. Až tak, že praskly.

Nebyla jsem schopná organizovat. Nebyla jsem schopná řešit. Nebyla jsem schopná vymyslet další tah. Měla jsem pocit, že cokoliv plánuji, plánuji jen pro ostatní, a nikdo není schopný mi oplatit mé snahy stejným dílem. Měla jsem pocit, že spoustu věcí, které cítím, a které jsou poměrně komplexní, asi cítím na světě jen já – protože jsem autistka, protože jsem čarodějnice, protože jsem synestét, protože jsem INFJ. A i ten největší introvert je stále sociální tvor a potřebuje cítit, že není na světě sám.

„Vraťte mi moje meče,“ brečela jsem nám do společného čarodějnického chatu na Facebooku.

Došla jsem do stádia, které bylo v ten moment nevyhnutelné. Začala jsem si myslet, že jsem snad jediná na světě, kdo přemýšlí tak, jak přemýšlí. I když jsou kolem mě všichni prima, mají prostě spoustu věcí jinak. Prostě nerozumí autistickým logickým pohnutkám a spektrálnímu myšlení a. A. Žejo. A bylo to asi v ten moment, kdy jsem slyšela „No, zajímalo by mě, jestli to má ještě někdo na světě stejně, jako ty,“, kdy už mi ten poslední meč prasknul.

A pak přijel Péťa. A já tomu fakt nerozumím, jak to dělá. Nebo vlastně rozumím.

Třeba jsme se v noci vloupali do mé kanceláře a u kola emocí jsme si řekli, že jsme z toho úplně v hajzlu a že kdybychom tohle všechno dokázali rozpoznat, oddělit a pojmenovat, tak asi umřem. Směju se, když si vzpomenu, jak to kolo ještě zděšeně popisoval několika dalším lidem během týdne. „Tolik emocí, všechny rozdělený v chlívečkách“ říká se zmateným výrazem. „Proč lidi potřebujou všechno tak strašně ohraničovat a třídit, proč musí všechno být tak normativní?“

Možná proto, že jsme skoro brečeli na Lost in Translation. Protože to je přesně ono. Neurodiverzní v neurotypickém světě je fakt tak trochu jako turista v Japonsku.

Když jsi naprosto vážně řekl, že „nesnášíš být zamilovaný, protože to je hroznej brain fog a nejradši bys to zrušil.“ „Ty jsi jako já,“ říkal mi skálopevně, „ty tohle dokážeš taky, žejo, ale lidi si myslí, že jsem úplně praštěnej, když jim tohle říkám.“

…

„Šefl neslavil narozeniny, jo? No a nechceme je oslavit?“

Můj trpký úsměv, naplánovat pro jiného kamaráda všechno, všechno zařídit, zajistit, aby všichni přišli, když to prostě nechci dělat, a to ještě v rámci snad jednoho týdne?

„Hele ale tak ty, co měl, už slavit nebudem, oslavíme nějaký jiný, nějaký dopředu, třeba šedesátý rovnou,“ blázní a já se začínám fakt smát.

„Jakože víš co, pozveme prostě lidi, on nebude nic tušit, nakoupíme mu prostě nějaký dárky jak pro starý a tak.“

Udělala jsem to.

„Já jsem to tak řekl, a ona to fakt během toho týdne celý zorganizovala, prostě to zvládla,“ směje se s Jirkou na úplně nejbizarnější rychlominipárty na světě, kde opravdu zpíváme „Všechno nej, milý Šefle“ s hrozným dortem z Albertu za dvě stovky, na který je tubičkou vymačkáno 60 ŠEFL.

Vymítáme jako za starých časů, za použití kari a krémů a nafukovací šedesátky. Vymítáme asi po deseti sekundách po příchodu bez mrknutí oka. Vymítáme, protože přijímáme do klubu.

…

„Mně, když bylo úplně nejhůř teď, tak jsem si vždycky pouštěl víš, co? Flaming Lips.“

Posledních pár měsíců jsem nedělala nic jiného, než že jsem si pouštěla dokolečka In the Morning of Magicians.

„As the dawn began to break

I had to surrender

The Universe will have its way

Too powerful to master.

What is love and what is hate

And why does it matter,“

recitovali jsme si zbožně.

Ta myšlenka toho, že nezávisle na sobě, aniž bychom si řekli, děláme úplně to samé v těch nejhorších momentech, je tak neuvěřitelná, tak těžká.

„My to máme úplně stejně.“

Nejsem blázen.

M á m e t o s t e j n ě.