Možná o mě nevíte, že cvičím jógu.

Vlastně mě ani nikdy moc nenapadlo o tom mluvit. Jsou lidé, kteří se o sportu baví hodně. Zvláště lidé, kteří praktikují týmové sporty, o nich hodně mluví. Je to pochopitelné, jsou v týmu, který je sehraný a aby jim to správně fungovalo, nejspíš musí o sportování i mluvit.

Já byla vždycky moc nešikovná na týmový sport. Nesoutěživá. Vždycky jsem slýchávala posměšky nebo se setkávala s kroucením hlavou, když jsem si sport snažila zpříjemnit alespoň trochu nějakou srandou nebo absurditou.

Mé první setkání s jógou se událo až relativně pozdě. Dneska máte v Praze všude samé kurzy pro děti, kurzy zadarmo, kurzy venku i kurzy hned vedle vás v baráku. Ale já se s jógou setkala, až když jsem studovala bakaláře. Na fildě jsme měli povinný tělocvik. Já tělocvik nikdy neměla ráda, takže jsem z toho velkou radost neměla. Jedno pololetí jsem si zapsala nějaká protahovací cvičení, a druhý povinný kredit jsem odkládala, odkládala…až do posledního semestru, který jsem měla na jeho splnění.

Zapsala jsem si jógu.

Jediná volná byla ve středu ráno, musela jsem jezdit přes celou Prahu. Jóga byla vždycky hrozně napráskaná, což mě zároveň lákalo – asi je to flákárna pro lidi z fildy – a zároveň odrazovalo – plná vydýchaná místnost lidí a já musím sedět u systému do dvou do rána, abych si to odklikla mezi prvními.

No nic, povedla se mi zapsat, ale bylo to hrozně daleko. Fakt, jela jsem tam asi hodinu. Když jsem poprvé cestou na jógu zjistila, kudy pojede můj autobus, vytočilo mě to. Jezdila jsem kolem bytu kamaráda, s kterým jsem asi rok pořádně nemluvila kvůli nějakým hloupým neshodám, přitom jsme si vždycky byli – i dnes jsme – velmi blízcí. Už tak jsem musela jezdit na tělocvik, ještě ke všemu ráno, a ještě ke všemu úplně navrch – kolem někoho, kdo mě v té době tak štval.

Seděla jsem naštvaně v kabince a převlíkala se do nějakých pofidérních tepláků, zatímco kolem mě se začaly objevovat první spolužačky. Protože jsem byla z gymplu zvyklá na nepříjemnou atmosféru při převlékání, byla jsem naštvaná ještě víc. Trochu jsem se bála, že to nedám, že budu mít po téhle hodině meltdown, že musím chodit na tělocvik, že musím cvičit, že neudělám bakaláře, protože nezvládám tuhle pitomou rutinu, kvůli takové blbosti mi ten titul nedají a já budu muset sklopit hlavu, no, prostě nechcete na to myslet.

A pak jsem přišla do sálu.

Poprvé jsem si sedla na svou podložku. Ticho. Velmi tichá, milá učitelka, nás všechny pozdravila. Všude kolem byla obrovská okna a v místnosti byla spousta světla. Všude byla zrcadla a hrála tichá hudba. Na podložku jsem si to ráno sedala s odporem. Za 90 minut jsem odcházela s pocitem, „že to možná nebude tak strašné“.

Každé další středeční ráno jsem se ovšem dále budila naštvaná, ale pokaždé jsem odcházela ze sálu klidnější. A silnější. Začala mi docházet jedna důležitá věc: že to zvládnu, ale hlavně, že jógu zvládne každý, protože je prostě hodná.

„Pokud nezvládnete dát nohy takto, nevadí, můžete je dát do této polohy. Pokud nezvládnete ani tuto, pak existuje další variace…“

Joga myslí na všechny. To mě hrozně udivilo. Do té doby to bylo v tělocviku tak, že když jsem nezvládala nějaký pohyb, bylo to špatně, za tři, za pět, alternativa neexistovala. Tady nešlo o výkon, ani o naprostou správnost pohybu. Šlo o to lépe poznat sám sebe a mít každý pohyb, které naše tělo udělá, rád. Až mě překvapilo, že něco takového je vůbec u sportu možné.

Jednou jsem přišla na tělocvik a měli jsme měli 90 minut meditaci. To bylo poprvé, co mě něco fakt dojalo. Slunce nádherně svítilo skrz ta obrovská okna a já měla pocit, že díky klidné lektorce všichni lidé v sále najednou začali oceňovat a prožívat drobné detaily světa se mnou. Drobné kousíčky prachu poletovaly vzduchem a lidé leželi na zemi s roztaženýma rukama.

A když jsme pak dělali časem nějaké složitější cviky a já se viděla v zrcadle, jak je zvládám, navíc docela s lehkostí, byla jsem šťastná. A poprvé v životě jsem pocítila radost ze sportu, radost ze svého těla, z toho, co mám, a co umí, co mi dává.

Myslím si, že k největšímu obratu ale došlo, když nás nechala dělat jednou 90 minut Pozdrav slunci. Nekonečněkrát za sebou. Pozdrav slunci je speciální sestava několika cviků. Je zapsaná už ve starých hindských védách. Je velmi jednoduchá, a když si doma zacvičíte pár pozdravů, řeknete si, že na tom nic speciálního není.

Zkuste to však 90 minut v kuse.

Po cestě domů jsem tomu kamarádovi, s kterým jsem se nebavila, zase napsala.

Necvičím jógu pravidelně sedm let, ani nejsem žádný velký borec. Mám v životě různá období, kdy se k józe vracím, a vždy v ní najdu vše, co hledám. Neskutečně mi pomáhá s úzkostí a s přehlcením. Důležité je ale ji vždycky dělat s někým, kdo vám rozumí, s někým, u koho máte pocit, že na vás je hodný, respektuje vás a vaše tělo, má pochopení pro vaše limity a netlačí vás přes ně.

Poté, co mi skončil kurz, jsem vyzkoušela různé aplikace, techniky, další lektory, ale nejraději cvičím jógu prostě doma sama s Adriene. Adriene je fakt super, má na Youtube hrozně moc videí zdarma pro všechny lidi po celém světě, a je opravdu milá, hodná a nabízí tisíc variací pro každého, tak, jak to zvládne. Adriene mi doporučila Barborka a společně jsme cvičily 30 dní v kuse výzvu jménem Home, která mě nakonec dovedla až k malému Péťovi.

Myslím si, že na spektru  může mít člověk občas pocit, že jsou určité oblasti v životě, které prostě nezvládá a to je v pořádku. Já to tak rozhodně měla se sportem. Vzdala jsem ho a prostě jsem se hodně hýbala jinak – chodila na procházky, případně si zatancovala s kamarády, ale rozhodně jsem nedělala žádný cílený pohyb. Jóga mi v tomto vrátila sebevědomí. Neříkám už o svém těle posměšně, že je neschopné a nezvládne se ani ohnout, aniž by nespadlo. Jóga propojí tělo s mozkem, naučí vás dýchat a být vděčný, vidět i ty malé věci, které nejsou dobré.

I v rodičovství jóga velmi pomáhá. Nikdy nekřičím, nerozčílím se. Vím, jak dýchat, vidím věci ve větším měřítku. I když třeba stále „černobíle“ a mám názory, které jsou silné a neměnné, dokážu se více pozorovat, když je s lidmi sdílím. Je to taková terapie, která však jde zevnitř.

A když jsem nedávno držela celou svou vahu těla jen na rukou v pozici vrány, říkala jsem si, že bych o tom možná mohla i napsat. J

Všem vám přeji krásný nový rok. A ať v něm každý najdeme něco, co nás uzemní, tak, jako mě mé cvičení.