Mám strašně ráda podzim. Myslím si, že podzim je jedna z nejlepších věcí, co se člověku může stát. Podařilo se mi, snad v rekordním čase, dokončit první verzi a nástřel své knížky. Teď mě čekají úpravy, editace a ilustrace. Šlo to rychle. Bodejť by ne, když jsou v knížce i články z tohoto blogu, byť třeba mírně upravené.

Právě mi na zem spadl kousek zmrzliny, který svírám jako veverka mezi dlaněmi. Achjo. Ano, i o nešikovnosti v knížce píšu. Akorát tam nemám zmrzlinu.

Zvlášť začátek října je kouzelný čas v tom, že mají narozeniny samí fakt super lidi. Kromě mého syna Péti a kamaráda Péti a mého starého psa by letos oslavil osmdesáté narozeniny třeba i John Lennon. Nevím, proč na mě teď spadla dřevěná figurína, kterou tady mám vystavenou, ale jsou dvě možnosti: buď jsem fakt tak hrozně nešikovná, nebo ji na mě shodil uštěpačný duch Lennona s poznámkou, že žádné fanoušky po smrti nechce. Možné je vlastně obojí.

Jenže Beatles a jejich cynický absurdní humor je zkrátka mým speciálním zájmem. A když se vašim zájmem stanou lidé, připadá vám, že jste zkrátka nejlepší kamarádi. To je možná taková odvrácená strana speciálních zájmů, o které se málo mluví. Všichni ví, že speciální zájmy pro autisty znamenají všechno možné. Že autisti dokáží některým věcem rozumět opravdu do hloubky a vědět o nich tolik, že neurotypici jen zírají, že autisté dokáží potlačovat i biologické potřeby jen proto, aby se dokázali aktivně věnovat svému zájmu, a že se dokáží neuvěřitelně skvěle na svůj speciální zájem i po mnoha hodinách intenzivního fokusu stále soustředit.

Na jednu věc ale lidé často zapomínají, když mluví o speciálních zájmech: dávají vám pocit naprosto neměnného klidu a jistoty v nestálém a šíleném světě.

Nevím, jestli si to neurotypik dovede představit. Ale představte si, že vás trochu rozčiluje, že každý den nevíte, co vás čeká. Že si potřebujete věci opatrně promýšlet a zvažovat a najednou vám přiletí do schránky dopis, že máte třeba zaplatit poplatek za rádio. Byť je to 40 korun, už vás to naštve, protože jste s tím v daný den nepočítali. Nebo jdete do města a po trase potkáte starého spolužáka, kterého jste 20 let neviděli. To radši přejdete urychleně cestu a modlíte se, ať vás nevidí, protože s tím jste také opravdu nepočítali a rozhodně to do svého dne nechcete zakomponovávat.

A den je plný takových nepříjemných překvapení, která se nám pořád dějí. A my si s nimi většinou nějak poradíme. Často i s vtipem. Ale když už je toho moc, potřebujete zkrátka nějakou jistotu, která vás nikdy nezklame.

A nevím, jestli existuje na světě větší jistota, než že Lennon byl geniální hudebník a, byť celkem nevyrovnaný, ale velmi vtipný člověk. Když si o někom tolik přečtete, poslechnete si tolik jeho hudby, že znáte nazpaměť každý tón a každé slovo jeho textů, smějete se s ním jeho vtipům, nemůžete si nepřipadat jako přátelé.

„Pojď k nám domů,“ volali jsme na Paula McCartneyho, když byl v Praze, „my doma taky nevaříme maso!“

„On je fakt jak náš kámoš,“ říkali jsme si pak udiveně.

A je to tak. Viděla jsem jej naživo hrát třikrát a pokaždé mi to připadalo, jako kdybych šla na koncert kamaráda. A navíc tam bylo ještě tak třicet tisíc dalších kámošů, co to mají stejně.

A i teď. Myšlenka, že přijdu domů po náročném dni, bude večer, budu doma sama a dítě bude spát a já si budu moci pustit třeba nějakou z mých oblíbených písniček, je úžasná. Dává mi to takový klid v srdci, takovou pohodu, ale zároveň i pocit, byť imaginární, lidské blízkosti.

A když se to vše spojí dohromady v ten nejlepší čas – rozuměj podzim – je to ještě lepší.

Podzim je obecně o kamarádství. Mám tak trochu pocit, že i podzim samotný je mým speciálním zájmem. Chodit večer domů za tmy už se mi moc nestává od doby, co mám dítě, přesto si někdy vyjdu s přáteli.

„Když víš, já jsem to těhotenství teď pozastavila,“ říkala Bára Jirkovi vážně v nějaké podivné žabí hospodě v Holešovicích. „Ale už bych ho měla obnovit.“

„Natálo, podej mi džusík.“

Hrozně se směju. Je skvělé mít kamarády, kteří, když se sejdou i po delší době, se stále dokáží spolu úplně stejně intenzivně smát. A rozumí si spolu i mezi sebou.

Možná i proto se nevěnuju svým speciálním zájmům s takovou intenzitou, jako to bylo kdysi. Jasně, mám hromadu práce, takže mi na ně nezbývá ani tolik času, byť bych byla ráda. A své zájmy pořád bytostně zbožnuji. Nicméně si myslím, že právě protože jsem obklopená určitou stabilitou, tak nemusím utíkat do paralelního vesmíru speciálního zájmu.

Ale možná i má přátelství jsou tak trochu mým speciálním zájmem. Nebo spíš – rozhodně.

Toto období bylo pro mě velmi náročné.

Ale snad už se mi brzy podaří vám sem tam napsat i něco víc.

Teď si jdu dát na uši sluchátka, dojíst tu zmrzlinu – a užít si tichého večera!