„To jsem si teď dal jako předsevzetí, být k sobě vlídnější,“ říká mi Jirka na mém pracovním hodnocení. Mám ho každého půl roku, na jakémkoliv místě v Praze, které si vyberu. A že si vybírám místa opravdu bizarní – už jsme měli hodnocení třeba u Barborky v její práci v zasedačce, nebo u Aničky doma (to Jirka ani nevěděl do poslední chvíle, kam jde), nebo třeba během lockdownů, kdy se mohly setkávat jen dvě osoby a vše bylo zavřeno, to jsme to pracovní ohlédnutí udělali u nás ve sklepě. V pátek jsme seděli ve vzorovém obýváku v IKEA a hodnotili tam.

(Kdybyste měli tip na vtipné místo, sem s ním!)

Každopádně si říkám, že to je něco, o čem bych dneska chtěla napsat. Pro mě bylo kdysi prakticky nemožné být na sebe hodná. Člověk už má naloženo, je jiný než ostatní, je pak snadné se šlehat imaginárním bičem a říkat si, jak děláme všechno blbě a jak moc se lišíme a jak bychom to měli změnit.

A i když v hlavě slova nemám, často mi běží (obrazově-filmový) monolog:

Deadline? (švih pomyslným bičem) „Musíš to udělat TEĎ HNED!“

Jsi nemocná? (švih pomyslným bičem) „To DÁŠ! Vstaň a makej.“

Nebaví tě to? (švih pomyslným bičem) „Život není jenom o srandě, makáme!“

A ano, pak jsem hyperproduktivní. A všechno mám a vše je zaplaceno a zařízeno a hotovo. Už na cestě sem, k počítači, jsem se švihla imaginárním bičem, a přestože jsem velmi unavená, vyložila jsem ještě po cestě myčku a vůbec píšu tento článek. Je to jako v teorii lžiček (ano, taky ten název nemám ráda, lžičky omg), ale pro mě je naprostý standard si po vyčerpání svých lžiček v těle z posledních zbytků sil tavit nové lžičky, dokud prostě nepadnu.

Za poslední rok mi však otevřela oči jóga.

Vlastně jsem předtím nikdy nepřemýšlela nad tím, jak je můj autistický perfekcionismus neuvěřitelně vyčerpávající. Nebo teda asi jo, ale prostě jsem to brala jako hotovou věc, jako cosi, s čím nic neudělám. Připadalo mi naprosto v pořádku si asketicky nic nedopřát, protože to dokazuje jakousi „sílu charakteru“ a já jsem přeci silná.

Když jsem začala cvičit, objevovaly se během jógy různé drobnosti, které mě překvapily, občas i zarazily. „Chvilku si odpočiňte a namasírujte si nohy“. „Lehněte si a nechte tělo odpočinout, aby vytěžilo z dnešního cvičení co nejvíc.“ „Všimněte si, jak a který pohyb je pro vás příjemný, něco nového vám dává, a setrvejte v něm.“ Můj mozek sice často během meditací utíká, ale už ne tak rapidně jako dřív.

Jsou to drobnosti. Mám hromadu starých ponožek, už ani nejsou v páru. A protože mám různé autistické „sensitivities“, stává se mi, že mi některé ponožky bývají hrozně nepříjemné. Nosím je však i tak, někdy se švihnu pomyslným bičem a říkám si, „že přeci tak o nic nejde, nebudu vyšilovat kvůli ponožkám“ (to, že se mi pak stane, že mám meltdown, protože prostě jedu po silnici 210 km/h a nabírám všechny problémy a snažím se je prostě přejet, mi za to v ten moment asi nepochopitelně stojí).

A není to tak dávno, kdy jsem si prostě koupila troje měkké, teplé ponožky. A začala jsem nosit vyloženě a pouze jen tyto. Už ten drobný čin „sebelásky“, toho, jak si dám něco příjemného na tělo, je osvobozující. Příjemný. Zasloužím si to a je moc dobře, že to dělám.

Podobně jako když se člověk obklopuje lidmi, kteří mají třeba jiné názory na věci, které pro něj jsou hodně důležité, a pak se s nimi často hádá. Já mám možná určitou nevýhodu, že pro mě je fakt hromada věcí neuvěřitelně důležitá a jsem schopná se pohádat asi úplně o všem.

A mé řešení? Mé řešení bývá často „hejtováno“, ale řeknu vám o něm, než to udělá někdo za mě. Veřejně se k tomu přiznám:

Obklopuju se přikyvovači. Obklopuju se prostě lidmi, co maj na věci, které jsou pro mě důležité, stejný názor. A jiné lidi kolem sebe nechci.

Nechci ztrácet svůj super čas tím, že někomu budu něco sáhodlouze vysvětlovat, když už je předem přednastaven tak, že chápat vlastně nechce. Že se budu před někým obhajovat, proč mám postoje, které mám. Je to lenost? Možná. Je to důvod k nařknutí, že nemám dostatek faktů k tomu, abych své postoje obhájila? Pravděpodobně (a bude to klidně i pravda, protože se nestydím za to, že mnoho mých postojů je pocitových a vše nejde kvantifikovat. I když, co si budem, je pravděpodobné, že když je pro mě něco hodně důležité, budu k tomu mít načtený celý jstore).

Je to „život v bublině“?

Jo. Je to život v bublině. Ale dokáže mi někdo vysvětlit, co je na něm tak špatného? Co je špatného na tom, že mám kámoše, s kterými si rozumím a s kterými se směju těm stejným věcem, že pracuji někde, kde s kolegy sdílím velmi důležité hodnoty a kde mě můj šéf nechá si udělat hodnocení v IKEA, když mám na to chuť?

Je to omezené, když nechci měnit své hodnoty, když nechci být konfrontována s ostatními, aby se má realita nenarušila? Možná je. Ale já věřím tomu, že postojových změn je možno dosáhnout i jinak než drsnou konfrontací nebo přesvědčováním. Vlastně to v práci už pět let dělám. Někdy stačí naťuknutí, přemýšlení, setkání se s odlišným (i bez jakéhokoliv hodnotícího komentáře).

Že to není reálný svět? Že takhle realita nevypadá?

Ale moje realita takto vypadá. A když se mi jednoho dne zboří – a vůbec nepopírám, že se to stát může – budu dělat vše proto, abych si ji vybudovala znova.

A víte, proč? Protože si to zasloužím. Protože se mám ráda.