Mít kamarádky mi dlouho připadalo jako nedosažitelný cíl.

Byla jsem vždycky moc divná. Řešila jsem věci, které ostatní holky asi tolik ne. Ani jsem nepotřebovala, aby nutně řešily podobné věci, ale chtěla jsem, aby se mě alespoň snažily pochopit. Nicméně jsem se setkávala většinou s naprostým nepochopením, někdy až syrovým zděšením, nad tím, „jak některé věci mám“. Že se mi nelíbí tvrdí maskulinní chlapi. Že strašně ráda pojedu na víkend na chalupu, kde ani neteče voda a budu celá od bahna, a zároveň pak další týden si půjdu koupit nějaké hezké nové paisley košile a sako. Že někdy nebudu prostě celý večer mluvit, protože mi to nejde. Že někdy se možná úplně složím z něčeho, co považujete za drobnost.

Časem jsem je prostě sdílet přestala.

Naučila jsem se sdílet „správné“ věci.

Naučila jsem se s holkama mluvit o tom, co doma a kam pojedou na dovolenou a co budou dělat o víkendu a haha, ten chlap má divnej účes, a co to o tobě říkala ta kolegyně z práce?

A měla jsem v sobě pusto a prázdno.

Když jsem začala organizovat nejrůznější akce s Barborkou a s Týnou, svět se dramaticky změnil.

A to sem chci napsat. Možná tento článek nebude zajímat vůbec nikoho. Ale vy si jej přečíst musíte.

Když jdeme spolu na jakoukoliv akci, nemívám pocity vytržení. Nemívám pocit, že jsem z jiného vesmíru a snad s nikým, kdo tam je také, si pomalu nemám co říct. Nemám pocit, že jsem „tu špatně“. Když mám někam jít a vím, že půjdete taky, je to pro mě neuvěřitelná úleva a pocit bezpečí. Vím, že nebudu nešťastná, vím, že mi okamžitě někdo pomůže a bude se mi věnovat, když mě třeba něco rozhodí. Vím, že si to užiju.

A zároveň vím, že to pro sebe uděláme navzájem.

Jsme schopné pobláznit místní nácky, zazvonit na budovu celého domu a ještě nechat lidi nám donést bonbony, slavit Silvestra tak, že jíme a pijeme z misek a vaříme vajíčko ve varné konvici a pak z něj uděláme příšerné chlebíčky, platíme v noci pokuty, protože se neumíme chovat, narozeniny oslavíme v minimálním počtu, ale v pronajatém airbnb na Václaváku v gala róbách. Píšeme příšerné evaluace svým učitelům, terorizujeme své šéfy (i sobě navzájem), děláme párty, za které by se nestyděl ani Nekonečný (hlavně, když Týna předcvičuje tance), a děláme ubrečené sedánky u tarotových karet při úplňcích a slunovratech.

Jsme tak špatné, až jsme vlastně strašně správné.

Nikdy se nesoudíme, což mi připadá fakt kouzelné. Když něco máme jinak, místo syrového zděšení přichází upřímný údiv a touha se dozvědět víc. A vědomí, že nikdy nic nemůžete úplně pokazit. Vždycky se budeme mít rády.

Sdílíme spolu to nejhorší, ale i to nejlepší.

Když se vidíme, je to, jako když se po dlouhé době vrátíte domů.

Tak já jenom, že chci poděkovat.