„Tak mi řekni, jakou mám diagnózu,“ říká mi Jirka. Sedí naproti mě v restauraci. Má na houby den, tak jsme si řekli, že si z práce skočíme dát k obědu pěkně hnusný, mastný smažák. Oba jinak jíme celkem zdravě, ale máme pochopení pro dny, kdy ten druhý potřebuje smažák. Vlastně pro sebe máme pochopení v mnoha zvláštních věcech.
„No, jakou máš diagnózu…“
Jirka naráží na to, že jsem svým dvěma nejlepším kamarádkám, Týně a Barboře, velmi od rány diagnostikovala na jednom našem holčičím sedánku ADHD. Byl zrovna slunovrat, já si s nimi chtěla v obýváku povídat a ony furt někam chodily a furt něco potřebovaly. V jeden moment mě to prostě praštilo. Osm společných let začalo dávat smysl. Přišly na to taky ve třiceti a obě zažívaly podobný „myšlenkový coming out“ jako já s autismem. Do té doby jsme si myslely, že jsou „neurotypické“.
Nějakou dobu na otázku nezodpovídám. Zamyšleně si hraju se svou taškou. Je krásně barevná, jemná. Úplně mě zahltí, jak měkký je pásek, který nosím přes rameno, jak je hezky vzorovaná. „Tahle taška je ušitá z kimon,“ říkám najednou.
Jen se usměje a zakroutí hlavou. Už ho to ani nepřekvapí. Asi ne tolik, jako můj sešit z USA, který je vyroben ze sloního trusu. „Ne, fakt, podívej.“ Vytahuju lístek, který je v tašce a ukazuji mu jej. Na lístku se píše, z jakých kimon je ušitá a jak se o ni starat. To nás na chvilku rozptýlí. Velmi pečlivě zkoumá japonské termíny a tašku si prohlíží ze všech stran.
Jirka podle mě není na spektru. Některým věcem nerozumí, nemá je tak. Ale přitom společného máme hromady. Najednou se usměju. „Myslím, že máš OCD.“
Samozřejmě, že mám pravdu.
Samozřejmě, že je neurodivergentní.
A když oba dostatečně přerovnáme papírky na stole a poposouváme nějakou pochybnou podivnou dekoraci, vracíme se do práce.
„No a říkala jsem vám, co se mi stalo v práci teď,“ říká Týna na párty a začne se strašně smát. „S tím údržbářem?“
„To asi ne,“ říkáme svorně.
„No prostě. Já vždycky přijdu do práce první, hned po mně chodí můj kolega. No a znáte mě, víte, jak to mám. Jak furt dělám takové ty zvuky. Třeba HÉÉÉÉ nebo HÝÝÝ“ Týna majestátně zahýká tak, že to slyší asi až na druhém konci Václaváku. Ty zvuky si velmi dobře pamatuju. Dělala je schválně v plné aule na přednáškách evoluční biologie na Karlovce, a pan profesor jí ani nic nemohl říct, protože si myslel, že má nějakou poruchu. A to ona teda má, ale trochu jinou.
„No.“ Už se směju.
„No tak v ten den jsem prostě přišla a slyším, že je někdo za dveřmi. No tak udělám úplně HÝÝÝÝÝÝ. Jenže….ticho. A furt nikdo.
No nic, tak to udělám ještě jednou, žejo. Pořádně nahlas. HÝÝÝÝÝÝÝ.“ Strašně se směju.
„Jenže furt nikdo nejde! Už je mi to divný, tak se jdu podívat za dveře, jestli si třeba kolega nezapomněl klíče nebo tak. A otevřu a tam ÚDRŽBÁŘ. A nějaký další pán s ním. A já se zmůžu jen na: Dobrý den, já se moc omlouvám. JÁ JSEM MYSLELA, ŽE TO JE KOLEGA.“
Nezvládám to.
„A ten údržbář mi úplně suše odpověděl:“To nic, já to znám z domova.“
Když vcházíme do zakouřené čajovny, skoro nikdo v ní není. Kdo by šel do čajovny prvního května. Já se sama trochu bála, že bude zavřená. Běžně bývá úplně plná. Je to moje nejoblíbenější čajovna. Je v ní veliká dřevěná pyramida, v které se dá sedět, a která je úplně kouzelná, a je vždycky zabraná. Jen jednou v životě jsem v ní byla, a to právě s Petrem, s kterým do čajovny jdu. Tehdy jsem se smála, že nám ji Vesmír zpřístupnil, protože se vidíme opravdu málo, a zároveň je to jeden z mých nejbližších lidí. Jednou Petr řekl, že bychom dokázali rozvrátit ISIS zevnitř; já tomu věřím.
„Samozřejmě. Mě to vůbec nepřekvapuje,“ říkám, napůl pro sebe.
Pyramida je prázdná. Sedáme si do ní.
„For twelve minutes?! How?!“ podivuje se Matt. Dělá teď hodně elektronické hudby, která je však hodně melodická a proměnlivá. Jeho schizo-ADHD povaha absolutně nechápe, jak někdo může dvanáct minut poslouchat ten samý beat.
S Petrem se na sebe jenom usmějeme. Autisti celkem bezpečně vědí, „how“. Poslouchám je, jak spolu hrají skoro do tří do rána na synťáky. Tak rozdílné přístupy, a v obou vidím tolik smyslu. A to, jak zajímavě se doplňují, v tom našem undergroundovém punkovém bytě v jeho ministudiu, je podle mě tak hezky ilustrativní. Svítí nám ve tmě barevný LED kotouč a mě napadá, jak barevné jsou vlastně zvuky, které slyším, jak barevné jsou tyhle neurodivergentní přístupy. Cítím se tak svobodně. A mezi svými. Mám radost.
„No ale ten můj šéf to fakt se mnou nemá lehký, Natálo, nemá,“ říká Týna na párty. „Minule jsem jela od doktora a udělalo se mi fakt zle. Zrovna jsem si psala se šéfem, tak mi přišlo nejjednodušší napsat prostě jemu, žejo. No nic, napsala jsem mu, že se mi udělalo hrozně zle, že přijedu k němu domů, ať mi nachystá kýbl, studenou vodu, postel, že se tam vyspím, no a až se vzbudím, tak ať mi objedná pho. Ale jako my nejsme kamarádi, nebo tak. No přijela jsem tam, a jako žejo, naprosto nevinně jsem tam fakt šla spát, a vzbudila jsem se, koupil mi to pho, tak jsem to snědla a jela jsem pryč. Ještě jeho žena hrozně žárlí, ale já tak fakt nic nedělala, žejo.“
Strašně se směju. Proč jsme takové? „Ale tak aspoň jsi tam nejela opilá třeba ve tři ráno,“ říká jí Jirka. Jirka je můj šéf. Jednou jsem k němu s Barborou jela opilá ve tři ráno. Ale tak my jsme aspoň kamarádi, nebo tak.
„Péťo!“ Jsou tři ráno u nás v obýváku. Péťa se probudil. Mne si oči a překvapeně kouká, že je u nás můj kamarád Petr (z pyramidy), s kterým téměř sdílí narozeniny (a naprosto kouzelný pohled na vše). Začne mu ukazovat svá auta, která vyskládává před něj na gauč do perfektní lajny, seřazené podle velikosti, a snad i podle barev.
„Podívej se, jak je skládá,“ směju se.
„No a…jak jinak by je měl skládat?“ ptá se mě naprosto vážně Petr.
Když přijde Barborka na párty, padneme si do objetí a strašně dlouho se držíme.
„Moc ti to sluší,“ řekne mi.
Podíváme se na sebe. Není třeba si nic říkat. My víme. Všechno. Stačí jeden pohled.
„Petr měl kdysi hodně OCD. Sprchoval se pětkrát denně a nedokázal sáhnout na syrové maso,“ říkám Jirkovi, když se vracíme z oběda do práce. „Ale teď už to prý nemá.“
„Jak jako, nemá,“ směje se Jirka.
„On si to prý vyléčil. Má takovou speciální terapii. Říkal mi, že jednou si koupil prostě maso, a nedokázal ho nakrájet. A tak si prostě řek, Do hajzlu s tím. A šel ho nakrájet. A od té doby nemá OCD.“
Strašně se smějeme. „Já si tak taky někdy léčím autismus. Vždyť mě znáš.“
„To musí vyjít. Podívej se, jaké máš kolem sebe komando,“ říká mi Jirka k mým šíleným sociopatickým kalkulacím, které jedu už rok. Má šachová hra. „Vždyť my jsme ti pořád k službám.“ Jirka, který se oblíká jako detektiv, aby si zamkl dvě SIMky, z toho jednu pracovní. Barbora, která všechno vyřeší s neuvěřitelnou lehkostí jedním tahem. Týna, která má vždycky totálně nejbizarnější teorie, ale pak se se mnou do noci směje úplným bláznivinám.
Jsem tak vděčná. Jsem tak vděčná za to své obrovské, neurodivergentní komando.
„Barbora si škrábe paty,“ posílám Petrovi zprávu na Messengeru s fotkou Barbory klečícího u obrovského prkýnka na maso. To ještě nevím, že mi ji nastaví jako tapetu na počítači, kterou pak uvidí za týden ajťák u nás v práci, když se mi bude pokoušet nastavit něco na počítači.
„Vzpomeneš si na mě někdy?“
„Často. Když sedím doma večer a přemýšlím o všem možným. Ale jako, asi ti nedokážu říct přesný čas, jako přesnou minutu,“ říká mi naprosto vážně.
Barborka nám všem natetovala úplně nejšílenější věci. Mně do výstřihu natetovala nápis Dirty. Jirkovi jsme udělaly s holkama úplně nakřivo příšernou lebku zezadu na krk, kterou pak ještě týden všude nosil, i třeba na setkání s novým ředitelem v práci. Stážista si fakt myslel, že to je jeho pravé tetování. „To by som do teba nepovedal,“ říkal mu vážně. Sama sobě natetovala obrovské třetí oko, slzu a růži podél brady. Vypadalo to opravdu velmi, velmi efektně. Nikdo se s ní nechtěl bavit, když vylezla ven.
Pak takhle dokonce jela v noci domů, taxíkem.
Já se na ni nedokázala ani podívat, abych nevyprskla smíchy. A nám má být přes třicet?
„Jirka je stejně super. To máš fakt fajn, v práci,“ říká mi Péťa v noci, když spolu sedíme v kuchyni a povídáme si.
„To jo, viď.“
„Jojo. Ale teda, já si myslím, že je s váma fakt chudák.“
Když mu tento rozhovor přetlumočím, začne se hrozně smát. Já mu to totiž říkám už asi dva týdny, že s náma fakt trpí.
„No já jsem ještě nebyl šedivý, když jsi nastoupila do práce,“ říká mi na to.
„Já už od školy chci udělat smlouvu o smlouvě budoucí.“ Je právník. „Ďáblův advokát,“ jak nám říká o sobě na jiné párty.
„No tak to ti konečně splním sen. A myslíš si, že bychom spolu mohli ústně uzavřít smlouvu o smlouvě o smlouvě budoucí?“
„Co tam dělá ten Marek Eben,“ říkám Aničce na párty. Začne se hrozně smát. „To je Steve Jobs.“ Jsme u jednoho z našich spřátelených ajťáků na oslavě vypuštění naší aplikace. Náš milý kolega, kterému byt patří, má úplně brutální ADHD. Během večera jej přesvědčíme, aby na terásce začal pěstovat patizon, naškube nám do pití asi dvacet kilo máty a meduňky (mátu má potom i v aroma lampičce), zhruba o půlnoci nám servíruje zmrzlinu a Manu a dělá asi dvě hodiny avokádovou pomazánku.
Anička, mé autistické komando, mi slibuje, že mi zase přijede letos pomoci na Letní školu. „To víš, po těch letech v gastru,“ smějeme se.
Na stole je obrovská místa Bohemia Chalupářského špízu. Mé absolutně nejoblíbenější chipsy. „A to jsi jim říkala, že máš ráda?“ „Ne.“ „Tak to prostě Vesmír.“
„Jéža dělá zimní závitky na suchej zip,“ říkám svým přátelům a Jéňa jen kroutí unaveně hlavou.
„Já jsem zpíval místo Leederse,“ vypráví nám pak na balkóně, „protože byl nemocnej.“
„Počkej, počkej, kdo byl nemocnej? Midgey?“ ptá se Barbora schválně, aby ho vykolejila.
„Ježíši, ne, Majkl byl nemocnej, ne.“
„A to jsi musel zpívat ty?“ ptám se já.
„No.“
„A myslíš si, že jsi to zpíval dobře?“ „A zpíval jsi i Milence?“
„Jo. A jo. No a potom jsem prostě vylezl a musel jsem někam jet autem…“
„…a měl jsi pomocný kolečka?“ doptá se Petr.
„Měl bys na mě chvilku?“
„Jenom zavolám fotrovi.“
Myslím, že to slyší až na druhém konci planety, když mi ten balvan ze srdce spadne.
Možná to bude ještě dlouhá cesta, ale alespoň existuje.
„Já jsem přijmul, že už nemám pod kontrolou absolutně nic,“ říká mi Jirka. Jen znalecky pokyvuju. Když se někdo kamarádí se mnou, Barborou a Týnou, tak fakt nemá nic pod kontrolou.
„Potkal jsi někdy někoho takového jako nás?“
„Jako potkal jsem hodně lidí. A i hodně otevřených a bláznivých. Ale tohle, to je úplně jiný level.“
Směju se a mám z toho vlastně i radost.
„To víš, já mám ráda ty dlouhodobý projekty. Pět, deset let,“ řeknu, usměju se a už nepokračuju.
Check mate.
Topíme se v písničkách. Topíme se v Arcade Fire. Je krásná, snad první teplá noc.
Je to rituál.
Jsou naplno. Zažívám naprostý autistický hype. Písničky hrajou naplno. Jako ostatně vždycky. Všechno do sebe zase zapadá. Veškeré litosferické desky. Dáváme svět do pořádku.
„Ve starém Řecku měli snad nějakých dvanáct slov pro to, když máš někoho rád,“ říká mi Péťa.
Myslím, že všichni smrtelníci už snad spí.
Sleeping is giving in
No matter what the time is
Sleeping is giving in
So lift those heavy eyelids
„Já vím, no. Ale myslíš si, že je to třeba?“ říkám.
„No je to zase strašná tendence všechno katalogizovat.“
„Viď. Stejně to nikdy nezaškatulkuješ.“
„Přitom je zapotřebí jenom jedno slovo,“ řekne mi, a,
ačkoliv to dělá málokdy,
podívá se mi hluboce do očí.
Tento článek píšu s velkým dojetím, vděkem a s obrovským respektem k svým blízkým. Během posledního měsíce jsem zjistila, že mezi mými přáteli není ani jeden neurotypický člověk. Chtěla jsem vám tímto článkem zprostředkovat mnohé podoby mých neurodivergentních vztahů.
Myslím si, že jsme tak plní, barevní a nenapodobitelní. Já bych nemohla mít neurotypické kamarády. Neumím si představit věci, které jsem popsala výše, zažívat s neurotypickými kamarády.
Jsem tolik vděčná, že se máme. Mám vás všechny tak nepopsatelně ráda. A pokud má kdokoliv pocit, že lidé na spektru nemají emoce, nemají touhu po přátelství, po blízkých vztazích, po porozumění, prosím, ukažte mu tento článek. Ukažte mu tento článek plný neurodivergentních bláznů.
Omlouvám se za délku. Je možné, že zase dlouho psát nebudu, tak vám to snad vystačí.
Protože čím více vím,
tím více miluji,
protože vše, co je poznané,
je dobré.