Spousta z vás mi sem píše, ať napíšu něco ke svým malbám.
Jak vznikají, proč, jak vidím hudbu, jestli mi malování pomáhá se vypořádat tak nějak se světem a podobně.
Jak už vědí asi i na Měsíci, mám AS a synestezii. A vy se furt všichni ptáte, jak přesně se to v tom, co dělám, odráží.
Nikdy jsem neviděl, že by někdo maloval TAKHLE, vždycky říkáte, když vidíte ty spousty barev a detailíčků.
Napadlo mě, že nejlepší formou, jak vám o mým kreslení něco povědět, bude, když to prolneme přímou expozicí :-)))
Když jsem byla malá, tak jsem si vždycky v posteli přimáčkla prstama oči, a než jsem usnula, tak jsem ,,koukala“ na všechny ty světýlka a tvary. Doma mi říkali, že si zkazím oči, ale já je stejně měla dost blbé už tak a ty tvary byly hrozně psychedelické a mně se takhle dobře usínalo, protože jsem se přestala soustředit na spoustu kravin a jen jsem pozorovala, jak se všechno prolíná a vlní. A říkala jsem si, jaká je škoda, že tyhle věci nejsou všude. I doopravdy. Stimming.
Synestezie. Střih. Letní ráno, světle žlutá, stavení někde na konci světa. Pohádkový les z jedné počítačové hry, kterou jsem hrála jako malé dítě. Hodně světýlek, miluju světýlka, hlavně v letní noci. A v lese jsou ještě kouzelnější. U chaty jsme měli les, pamatuju si, jak mi tam mamka jednou pouštěla v obýváku na starém přehrávači pohádku o houbách…přesně si vybavuju tu atmosféru. Díky autismu si pamatuju všechny detaily, díky synestezii si umím vybavit přesně to, co jsem tehdy cítila. A dohromady to dává divný celek.
Synestezie. Střih. Letní ráno, světle žlutá, stavení někde na konci světa. Pohádkový les z jedné počítačové hry, kterou jsem hrála jako malé dítě. Hodně světýlek, miluju světýlka, hlavně v letní noci. A v lese jsou ještě kouzelnější. U chaty jsme měli les, pamatuju si, jak mi tam mamka jednou pouštěla v obýváku na starém přehrávači pohádku o houbách…přesně si vybavuju tu atmosféru. Díky autismu si pamatuju všechny detaily, díky synestezii si umím vybavit přesně to, co jsem tehdy cítila. A dohromady to dává divný celek.
Proč je mi taková zima? Otevírám oči. Nade mnou se tyčí něco vysokého a tenkého. Obrovská houba. Jako ta z toho lesa z té hry, a ty žampiony v té pohádce na chatě… V polospánku si mnu oči. To jsou elektrické bubny, činely… A já už si přišla jako malý skřítek. Spím prakticky na zemi. To klidné ráno na vesnici u otevřeného okna se mi najednou synesteticky propojí se všemi těmi rány ve svém pokojíčku. Vzal jsi mi deku, koukám na ni, ta je tak rustikální, přesně vidím, jak visela v tom letním ráně na sušáku a já koukala z okna….Ty spíš a mně to přijde jako všechna ta rána, kdy spali rodiče a já koukala kolem sebe a pozorovala detaily. Všechno se to pojí. I ten fakt, že je sobota, což je jasný den, kdy jsme takhle doma pospávali, navíc sobota je světle žlutá jako ty odlesky v lese…
Když si odpoledne čmárám do skicáku tenhle nákres, tak se koukneš a řekneš:,,Houby ne, dyť je to hrozně ohraný.“
,,Ale to je jako ty bubny. Jak jsem se pod nima probudila, tak mi to přišlo jako houby.“ Já to líp v ten moment vysvětlit neumím.
V roce 95, když mi byly dva roky, nahráli zbylí členové Bítls k Lennonovi do jeho demíček nástroje a vzniklo Real Love a Free as a Bird. A já si pamatuju jako dneska, jak jsem na to koukala v televizi, na ty klipy. Přesně si pamatuju, jak mě fascinovala televize a loga, to kouzlo, jak se vždycky na každém kanálu objeví stejné logo. Silné sklony k ritualizaci. Už tehdy mě trápily noční můry, že ČT2 má logo Premiéry a že se uvaděč zasekne a dokolečka říká jednu a tu samou větu. Tak to přece v televizi není.
Psychologové říkají, že si člověk nic moc před třetím rokem života nepamatuje, ale já si toho pamatuju hodně, a zvlášť to, co bylo v televizi. A jak divné pocity jsem při tom měla.
Real Love začíná takovým podivným piánkem, které zní jako jarní ráno. Přesně takové, co je plné bublin. Že Lennon mluví o little girls and boys mi hraje do karet, protože já se zaujetím holčičky na obrázku stejně sledovala tenhle klip. A protože klipy se pořád opakují, vyvolávalo to ve mně uklidňující dojem. Zároveň v té písničce prostě fouká vítr, já ho tam cítím. A jak jsem maličká, tak by mě vír mohl klidně unést, ale protože je to tak předvídatelné, tak domácké, tak se to nestane. A vůbec, co bylo pak ještě v televizi za věci, na které si tak nějak volně vzpomenu, i když už jsem byla starší? Takový ten seriál, jak lidi skrz takové brány skákali do jiných světů, jak se to jmenovalo? Ne, hvězdná brána ne, ale tak brána taky může být…Pamatuješ si, Natyno, jak jsi jela tou lanovkou na horách? To přece taky trochu zní jako Real Love. A ten večer, jak se stmívalo a ty ses koukala takhle zase sama dolů na všechna ta světýlka, to jsi zase potřebovala Real Love slyšet.
Když jsem chodila na gympl, byla jsem ztracená. Ty bílé kachličky, tma venku, protože byla zima a ráno, a mdlá ospalá světla. Martyrium, které mě dodneška straší ve snech o bludištích, z kterých nemůžu ven. Myšlenka, jak jsem se převlíkala na tělocvik v suterénu, kde to bylo mnohem temnější. S myšlenkou, že pak na mě čeká zelená chemie, tady v tom prostředí, kde jsem tolik distancovaná, rezervovaná, nesvá.
To mě tak nějak nesmyslně napadalo v ten moment, když jsem ležela v té posteli. Fair Affair. Polil mě studený pot. Přijde mi zvláštní, jak indiferentně přistupuješ třeba k tyrkysové, že ti to nepřijde tak strašná barva jako spoustě dalších lidí. Já mám tyrkysovou barvu moc ráda. Haha, ty telefonáty, no možná by se na ten obrázek hodilo barevné kolečko, nebo několik, to bylo jediné, co mělo tak nějak smysl. Napadlo by mě to v té době? Že se tohle všechno stane?
Plavu si teď tak nějak v éteru, mám před státnicema a rozešla jsem se s někým, s kým jsem tři roky chodila, nemám absolutně žádnou jistotu, nevím, co se děje, il y a, prázdnota mysli, dělám nesmysly. Nech to plavat. Neřeším to. Nechávám to být. Let it be je taky docela tmavá písnička, s trochou bílé. Vzpomínám na své sny o přeorganizovaném nábytku v místnosti. Možná by bylo dobré se pokusit na tomhle místě o astrální projekci. Cítím se bezpečně, i když tam prakticky vůbec nemám být doma, cítím domáckost někde, kde to se mnou nemá nic společného…takže neřeším…a nechávám plavat.
The Doors mají hrozně černé písničky s takovou barevnou linkou. Většinou jen červenou nebo bílou, ale Light My Fire je mnohem barevnější. Ale možná s tím má co dělat i to, že je srpen. To je hodně barevný měsíc a já chodím po hodně barevné Praze. Před pár dny jsem byla v Containallu na promítání krátkých filmů nad Vltavou, letní kino, papírky a světýlka u noční oblohy, to je krása. Volná asociace s večerem v mém pokoji, kde svítí lampa tak moc, že to je jako ohniště, a z okna nejde vidět nic, jenom lesy a ospalá škola, někdy v ní jsou i v noci světýlka a já si představuju ty učitelky a uklízečky v tom mdlém podzimním světle, jak pak půjdou domů a budou dělat večeři svým dětem…
Ale to já řešit nemusím. Ale stejně mě pár věcí štve. Musím si někam zalézt a ideálně si je vyřešit. Chtěla bych takovou obrovskou jeskyni, prosklenou. To v Light My Fire hodně slyším. Když mi byly tak tři a už jsme bydleli v baráku, pamatuju si, jak si taťka Light My Fire pouštěl a já si stavěla ohrádky z leporela o cirkusu. A tam bylo všechno tak barevné jako v té levé straně. A hodně se mi to spojilo a cítím ještě, jak se něco vaří, nedělní oběd??? Každopádně to chce hodně velký oheň…přece jenom i moje lampička v pokoji hodně svítí…
(léto 2015)
Slunné ráno. Takové to, když nemusíte nic dělat, ale vůbec nic, nikdo na vás nedohlíží a vy máte k dispozici celý svět. No, celý svět ne. Celou Prahu, ale to je pro mě takový malý svět. Je teprv dopoledne, ale slunko už nekonečně peče. Jak se to všechno odráží od Vltavy, to je nádherný. Na Náplavku půjdou všichni až večer, ale číst si tam můžu jít už teď. Sama se potloukám náměstím, jdu k Vietnamcům kupovat kraviny, chci vylepšit pokoj, když mám teď mít novou spolubydlící. Která se sice za měsíc odstěhuje, ale to já ještě nevím. Všechno i dává smysl, chci si to zařídit nově. Pozoruj všechna ta světýlka! Koukni se na ty odlesky přes kaleidoskop. Ježiši, ta labutí křídla…Praha umí být nádherně žlutá a žlutá je moje nejoblíbenější barva.
(léto 2015)
Vždycky, když začínám malovat podle písničky, tak si ji nejprv pustím a řeknu si, která barva převažuje. A pak ji dám na pozadí.
Tady je úplně jasná hutná sytá plná oranžová…
I když mi bylo těch čtrnáct, tak ta doba byla hrozně oranžová. Druhý stupeň základky byl vyloženě oranžový a večery s mými kámoši odtamtud rovněž. Trošku mi to i připomnělo jednu hru, co jsem v té době hrála…A to, jak jsem chodila po chodníku, všude byla seschlá tráva, začínal podzim, ale ještě bylo teplo a já byla nadšená. A vy všichni jste mi přišli jak z jiného světa. A přitom jsem z jiné planety já.
Stýská se mi. Jdu si sednout na svůj cliff ke svý beach. Sama. Ale nejsem nešťastná, spíš je to celý podivně bittersweet. Ty mraky jsou tak hutné, že je nemůžu ani pojmout. Bojím se, že na mě spadne nebe. Jak jsem jako malá koukala v noci na závěsy a na nich se odrážely lampy…to je jako záznam z toho koncertu…
(podzim 2014, Cloudy Sky Tonight)
Proč je to teda tak jiný?
Protože nedělám to, co považujete za klasiku, ano, umím portréty, ano, umím krajinky, maturovala jsem z výtvarky. Ale o tomhle umění není, malovat kameny a ořechy se máme učit, abychom získali technický skill k tomu dělat něco pořádného. S duší. Bohužel spousta ,,umělců“ (ze své podstaty spíš řemeslníků) zamrzne u toho bezduchého kopírujícího portrétování a u krajinek, ale kvůli kritice tu dneska nejsme(haha, už cítím, že za chvilku mi začíná škola, očividně.)
Tak…snad jsem vám to trošku osvětlila.