Představte si klasický mladý pár v Praze. Který spořádaně jí v restauraci, pak se sebere a odejde na procházku. V černých kabátech, zimních botách s podpatkem, s kabelkou, s učesanými vlasy. Na první moment jsme naprosto neodlišitelní od zbytku lidí. Možná moje dlouhé, oranžové vlasy by mě mohly prozradit, kdybych je neměla v culíku a byly by celé zacuchané. Možná by lidi hned napadlo, že jsem trochu jiná. Ale u něj?

Co si o nás asi lidi myslí, když takhle spolu jdeme ruku v ruce městem a najednou začneme nahlas zpívat?

Většina lidí chodí na smíchovskou pláž krmit labutě. Jsou jich tam miliony, stejně jako kachen a holubů. Když jim dáváte rohlíky, labutě vylezou za váma až na pláž, na souš, ale je to trochu nebezpečné, protože si tak navykly na krmení, že už syčí a útočí na vás, když jim nic nedáváte. V řece taky plave pár velkých trámů a tvoří ostrůvky.

„Co to je?“ ptá se mě nadšeně a ukazuje na něco na ostrůvku. „To je bobr?“

„To je nutrie, takový hlodavec, podívej, je jich tu víc.“ Podíváme se pod most, kde se válí asi dvě další. „Podívej se, podívej, tamten kluk je krmí!“ Nutrie plave v řece k mladému pánovi s foťákem. Nabízí jí mrkev, tak vyleze z vody a jsou spolu na souši.

Jakmile si nutrie vezme mrkev, můj dospělý, vysoký a velmi inteligentní kluk začne nadšeně vyvádět a mačkat mě, protože se mu to líbí.

Co si asi lidi myslí?

Sleduje bedlivě, jak kluk na nutrii volá, a potom dělá to samé. Připlave k němu nutrie, která ale smutně zjistí, že nemá, co by jí nabídl k snědku, tak uraženě třikrát zapíská a otočí se a běží zpátky do vody a na ostrůvek.

„To je Carrie,“ říká mi pak pyšně, „my se seznámili a teď za ní můžeme chodit na návštěvy. Viděla jsi, jaké má zadní nohy, jaké tam má blánečky? Já bych si ji chtěl vzít domů, spřátelí se s kocourem a budou spolu žít ve vaně.“

Já jsem vždycky byla ta, která si přála podobné věci. „Podívej, je tady i železniční most, chceš se po něm projít?“

„A to jde?“

Co si asi lidi myslí, když na mě uprostřed ulice začne takhle nadšeně skákat dospělý muž radostí, že může jít na železniční most?

Cestou potkáme myš, která bydlí v roští, takže to nemůže být Gerald z Barrettovy písničky Bike, protože „he has got a house“, což ho trochu rozesmutní. Ale cesta na mostu to vyváží. „Tady budu chodit každý den z práce, protože se mi to líbí.“

Když se lidem, jako jsme my, něco zalíbí, není to jen takové chvilkové vzplanutí. Den to bez nutrií vydržíme, ale o víkendu mi říká:“Jaký si uděláme plán na sobotu? Já bych zašel na oběd a koupit nabíječku na foťák, no a víš, ten obchod je na druhém břehu řeky, tak bychom se mohli jít ještě podívat na ty nutrie, žerou všechnu zeleninu a za 1 den musí navíc sníst 25% svojí váhy, takže je pro ně složité to teď všude najít, když toho tolik neroste..“

Přijímám tu výmluvu, nutrie se mi tak líbí, že koupím v Albertu kilo mrkve a na smíchovské pláži se střídavě jeden z nás potýká s agresivníma labutěma, kterým hází kousíčky zeleniny, a druhý se snaží nalákat nutrie na břeh. Oběma se nám to podaří a nutrie si od nás vezme mrkev. Labutě ji koušou a my je odháníme a když nutrii nakrmíme k prasknutí, sedíme tam šťastní a koukáme se na sebe.

V té době už máme složeno asi tak sto písniček, v kterých se zpívá o „coypus“(Anglosasové říkaj nutriím coypus). Taky nějaké Carrie zazpíváme. Co si asi lidi v ten moment myslí?

Ale je trochu smutný, že tam těch nutrií bylo nějak málo.

Když jedeme tramvají, dělám, že se s ním nebavím a odejdu na úplně opačný konec tramvaje. On se ke mně opatrně pomaličku blíží, aby mě vylekal tím, že mi začne zpívat. Pán, který sedí kousek opodál, protočí oči.

Co si asi myslí?

Večer si trochu přestavíme byt, tak, abychom měli naplněné naše základní potřeby (rozuměj vytvoříme si prostor pro tanec, abychom se v něm mohli vydovádět, vždycky, když to potřebujem. Musím podotknout, že to je využíváno dnes a denně). Nejlepší je, že když má radost, tak ho naprosto nezajímá, že mám o dvacet centimetrů a kilo míň, a na naší patrové posteli vždycky rozhází úplně všechny polštáře, sundá povlečení, lehne si na mě a zůstane tak. Samozřejmě mě nic nebolí, ale je to srandovní. Mihne se mi hlavou, jak se mluví o autistech v souvislosti se zaleháváním. A tady mladý muž je naopak aktivním dárcem veškerých pevných objetí a zalehávání.

Když se spolu díváme na Manchester by the Sea, je tam pán, který přijde za svojí ženou do postele, dělá kraviny a vleze jí na klín a nakonec ji celou takhle pobaveně zalehne, zatímco ona křičí, ať jde pryč.

„VIDÍŠ! TO NEDĚLÁM JENOM JÁ! To je americké,“ říká mi pyšně.

Americké…tak každý tomu říkáme nějak.

„Hey. Natynko?“

Už je dávno tma, je sobotní noc. Naši vrstevníci někde pravděpodobně pijou a slaví víkend a volno a absenci povinností.

„No?“

„Víš, co? Teď jsem si přečetl, že nutrie jsou noční živočichové…“

„…tak proto jich tam bylo odpoledne tak málo? Myslíš? Chceš tam teď jít?“

„Vadilo by ti to? Podle mě je to dobrý nápad.“

Podle mě je to skvělý nápad. A pak, že nejsme spontánní.

Albert má otevřeno do půlnoci, koupíme další kilo mrkve a úplně sami na smíchovské pláži, bez zlých labutí a kachen, koukáme asi na sedm, osm nutrií, které nadšeně plavou. Socializují se. Kamarádí se. Hrajou si. Všude plavou celé bochníky chleba, které tam někdo vyhodil asi z restaurace pro labutě. „Tolik chleba,“ řve a směje se. „Škoda, že nemám svůj foťák.“ „To jo. Teď ale nechtějí žrát, protože jsou přežrané toho chleba.“

„To by chtělo to nějak přesně vypočítat, kdy sem přijít, aby tu nebyly labutě, ale ještě nebyl i ten chleba, a aby byla dost tma pro nutrie. Tak při stmívání bychom mohli sem zajít, to by ylo dobré docela. A vůbec, já bych všechen ten chleba snědl.“

„Tak si ho vem,“ hodím po něm rozmočený bochník. Umíráme smíchy.

Co by si o nás někdo pomyslel, kdyby tam byl?

Řeknu vám tajemství.

Naprosto nevím, co. Ale je mi to úplně jedno.