Dobré ráno, nebo dopoledne, záleží, jak to berete – pro mě je normálně už dopoledne, ale dneska nejdu do práce, takže je pro mě dneska výjimečně ráno. Našla jsem jeden zajímavý blog o autismu, opět anglicky psaný, ale to nám v ničem nebrání, protože já vám článek, který mě zaujal, přeložím.

Je to tento článek: Jak si mohou sami pomoci dospělí lidé s autismem?  Nutno podotknout, že v Americe nyní nemají samostatnou diagnózu Aspergerova syndromu, spadá pod širší spektrum celého autismu, je na jeho hranici. Proto, když se bude v článku mluvit o autismu, myslí se tím i Aspergerův syndrom.

 Dnes, když je dítěti diagnostikován autismus, může se začít účastnit různých terapií. Nicméně existuje i spousta lidí, kteří byli diagnostikováni později během života, a tito lidé nemají přístup k terapiím, které jsou dostupné autistickým dětem a jsou pro ně již téměř normou.

Co můžeme my, autističtí dospěláci, sami udělat pro to, abychom se naučili společenským dovednostem, číst řeč těla, naučit se oční kontakt, naučit se získat přátele? Vím o pár věcech, které jsem dělala, a věcech, které dělali mí přátelé, a které byly užitečné. Samozřejmě ne každému jedinci tyto věci přijdou vhod, ale dám vám pár návrhů.

Jedno léto jsem chodila na kurz amerického znakového jazyka. Znakování nejspíš není těžké pro jedince s autismem, který je orientován vizuálně. Já se učím sluchově, takže mi znakování nešlo tak dobře, jako když jsem se na střední učila francouzštinu. Americký znakový jazyk je velmi vizuální, a není to, jak si spousta lidí myslí, jen o znacích. Hluší lidé využívající ASL(znakový jazyk) hodně spoléhají i na řeč těla a výrazy tváře. Ty jsou „interpunkcí“ ASL. Takže pokud se chcete naučit číst řeč těla a výrazy tváře, ASL vám v tom může pomoci. Varování: pokud chcete používat ASL, musíte! dělat oční kontakt. Při komunikaci s hluchým člověkem je velmi důležité navázat s ním oční kontakt.

Pár let jsem byla členkou Toastmasters. Toastmasters je mezinárodní program, který učí lidi, jak mluvit a vystupovat na veřejnosti. Spousta lidí, ať už autistů či NT, má z takových výstupů strach. Toastmasters pomáhá lidem zbavit se strachu z mluvení na veřejnosti tím, že nám dává příležitosti nejdřív mluvit v bezpečném prostředí třeba klubu, a dá nám jemné a podpůrné rady, jak náš projev zlepšit. Toastmasters také učí řeč těla a gesta a učí ty, kteří mluví, očnímu kontaktu s publikem. Co jsem byla v Toastmasters, propracovala jsem se i manuálem o mezilidské komunikaci, v kterém byla část o „small talk“(taková prázdná konverzační výplň, jak tomu říkám já, zprávy, které nemají žádnou důležitou výpovědní hodnotu, ale jsou důležité k navázání konverzace, třeba ,,jak to jde“, když nechcete slyšet doopravdy odpověď, jenom začít řeč.), a pořád používám to, co jsem se z manuálu naučila.

Na střední jsem vždycky chtěla chodit do drama(normální předmět v anglicky mluvících zemích, stejně jako u nás hudebka a výtvarka), ale nebylo to možné, tak jsem hrála v pár školních hrách. Herectví může být pro autisty přínosné. Hraní je další oblastí, která může člověku pomoci se naučit, jak používat gesta a číst řeč těla,  a také naučí člověka dovednostem, které mohou využít, když neví, jak se chovat v daných situacích.

Bojová umění také mohou být vhodná pro některé dospělé a děti s autismem. Učí nás být si vědomi vlastního těla. Sama vím, že mám občas problémy vnímat, kde je mé tělo ve vztahu s fyzickým světem kolem mě, trávím až moc času ve své hlavě. Odborně se tomu říká „proprioception„, toho mám nedostatek, z čehož vyplývá, že narážím do zdí, zakopávám o věci, kterých si nevšimnu, prostě jsem všeobecně nešikovná. Spousta z nás, autistů, má problémy s jemnou a hrubou motorikou, to lze zlepšit se správným tréninkem v bojových uměních. Také sebeobrana je dost vhodná pro někoho, kdo je šikanován nebo je mu vyhrožováno.

Nevím, jestli se dá navazování přátelství říkat přímo dovednost, ale je to něco, s čím má mnoho z nás problém. Nejsou žádné kurzy, které by vás učily, jak získat přátele – aspoň já teda žádné nenašla. Stejná rada, která pomáhá lidem bez autismu, může sloužit i nám: připojuj se ke kroužkům, choď na kurzy, dělej dobrovolnické práce. Je snadnější získat přátele, když děláte s danou osobou na projektu, práci, úkolu, a tak dále, ať už jde o čištění veřejného parku, učení se focení, zpívání ve sboru nebo vyrábění modelů letadel. Nikdo na vás netlačí, abyste celou dobu mluvili, a přímo před vámi je něco, o čem mluvit můžete, takže nemusíte hledat bezpečné téma pro konverzaci.

No, a teď jedna věc, které čelí mnoho lidí: většina věcí, které výše doporučuji, stojí peníze, a zaměstnání a získávání peněz může být problémem pro lidi s autismem, kteří jsou často zaměstnáni na horších pozicích, než by zvládli, nebo nejsou zaměstnáni vůbec. Existuje seznam doporučených povolání pro lidi s Aspergerovým syndromem. Doporučuji vám kontaktovat blízké pracovní úřady, abyste zjistili, co je dostupné, některé programy i platí svým klientům za účastni na kurzech a programech, pokud jsou k něčemu užitečné. Je také dobré se zeptat lidí, kteří vedou různé programy, jestli mají nějaké opatření pro asistovování lidem s postižením nebo lidem s nízkým příjmem. (Hodně z těchto věcí lze vyřídit přes mail a elektronickou komunikaci, když, jako já, trpíte úzkostí z telefonů a rozhovorů s cizími lidmi, nebo možná máte kamaráda nebo člena rodiny, který vám s tímto pomůže.) Také je dobré sehnat další lidi, kteří se s vámi účastní výše zmíněných aktivit, můžete získat skupinovou slevu.

A i když je málo, téměř žádná terapie, dostupná pro autisty, existují stále programy a služby, které sice nebyly šity na míru přímo pro autisty, ale pořád nám mohou dát užitečnou podporu. Koukněte se kolem a všímejte si všeho, možná najdete něco, co vám pomůže.