Na nebi je jen pár mráčků, jemný vítr, je kolem dvaceti dvou stupňů – ani vedro, ani zima.
Co cítíte jako NT? Přemýšlíte nad tím vůbec nějak? Nebo prostě mávnete rukou a řeknete si, že je dneska hezky a dál to neřešíte? Nebo se to liší člověk od člověka?
Mám synestezii a jsem na autistickém spektru. Synestezie je u autistů častější než u neautistů. Asi už víte, že synestezie znamená, že se vám v mozku věci nějak zvláštně kříží. Třeba někdo řekne „sobota“ a já automaticky vidím žlutou barvu.
Ale čím víc nad synestezií přemýšlím, tím víc vidím, jak je ta má vlastně „poznamenaná“ autismem. Těžko se to vysvětluje. Nejde už jenom o „sobota x žlutá“ nebo „číslo sedm x modrozelená barva“(to mám sice taky, odmalička, ale tohle je jiné), ale o mnohem hlubší, silnější vztahy, které se mi v mysli tvoří.
Řeknu vám nějaké příklady, tak to bude nejjednodušší.
„Slyším hluboké basy v indie písničce = myslím na podzim a na to, jak venku prší a já se na to dívám za oknem. Vidím, jak kapky deště padají po skle a zanechávají za sebou stopu.“
„…if there’s nothing above that I am missing…“ = poslouchám písničku a vybavím si srpen v Modřanech, jak jsem byla nakupovat v Kauflandu a bylo snad třicet osm stupňů, vše bylo žluté, nebe bylo bez mráčků a večer jsme pili víno a já tak nějak věřila, že to možná všechno bude napořád.
„Na nebi je jen pár mráčků, jemný vítr, je kolem dvaceti dvou stupňů“ – vybavím si, jak jsem s rodiči čekala na zastávce ve městě a viděla jsem na nebi klouzající kolečko – dneska už vím, že to bylo způsobené vysokým nitroočním tlakem – a jak jsem se jich ptala, co to tam je a nikdo mi nedokázal odpovědět. Byly mi tak dva, tři roky.
Náhodné věci generují náhodné vzpomínky, které dokáží naprosto proměnit mé momentální vnitřní nastavení. Cítím se jako na nekonečném LSD tripu, jako Alenka v říši divů, neustále čekám, co zase na mě vykoukne z rohu toho barevného šíleného světa a co mi to připomene.
Je to vždycky nečekané. Když si sednu a nechám se unášet myšlenkami, dostanu se do bláznivých míst. Myslím, že ta stopa autismu v mé synestezii je taková, že kdykoliv se mi něco vybaví, začnu se tak i cítit.
Přitom v ten moment se často necítím vůbec nijak.
Když jsem byla v Modřanech v srpnu a bylo těch třicet osm stupňů a bylo vedro a vše bylo žluté, prostě jsem v tom přežívala. V ten moment toho bylo na mé smysly tolik, tolik moc, že jsem nevěděla, co cítit, co vnímat.
A dneska se můj mozek do toho momentu dokáže vrátit a opravdu ten moment procítit. Paradoxně po pěti letech přesně vím, jak jsem se cítila jeden den v Modřanech. Neurotypik už si ani nevzpomene. Já konečně pochopím.
A nejenom, že pochopím. Mně se ty pocity vyryjí do mozku tak silně, že si je mohu kdykoliv vyvolat. Pamatuju si strašně moc podobných detailů a pocitů s nimi spjatých.
Můj mozek je jako obrovský kaleidoskop. Je v něm hromada barevných střípků a každý den spolu vytváří úplně nové, nečekané obrazce.
Jde to potlačit. Když je můj mozek zaměstnaný nějakým úkolem, který je důležitý a zajímá jej, ani si nevzpomene. Když dělám v práci tabulky v Excelu, tak se zabořím do úkolu. Když si povídám s přáteli, tak se zabořím do konverzace. Můj „umělecký mozek“ jde stranou.
Ale to je taky něco, co jsem se musela naučit.
Jako dítě jsem se často ptala na neexistující věci, bála se věcí, které spolu vůbec nesouvisely, a měla silné pocity ohledně něčeho, co se třeba stalo před několika lety. Ale bylo to o to horší, že jsem tomu tolik nerozuměla. A tak nějak automaticky jsem předpokládala, že to všichni mají stejně.
Dokonce se mi vybavují pocity z doby, kdy jsem si ve čtyřech letech hrála na chatě s dětma s potulným psem, přesně vím, jaké to bylo.
Když malému dítěti řeknete, že v Beskydech v lese žijí papoušci, bude tomu schopné věřit a představovat si to. A já se pořád dokážu úplně stoprocentně vcítit do tohohle stavu, do toho dětského spojeného mozku, kde je všechno možné.
Mám pocit, že kdyby mí rodiče nebyli tak volnomyšlenkářští, tak by to bylo hodně složité dětství.
Já si dodneška pamatuju na pár věcí, které mi pomohly se tak nějak zorientovat. Pamatuju si, jak jsem jednou ležela v posteli a mačkala si oči.
A táta mi na to řekl:
„To pak vidíš takové úplně šílené obrazce, že?“
Neřekl, ať to nedělám, že si zkazím oči, co to dělám, že je to divný, že mám jít spát. On to totiž dělal jako malý sám a také si to nastavení dodnes zachoval.
Jsou tři typy rodičů.
První, který nechce, aby jeho dítě stimmovalo, protože to vypadá divně a není to správné.
Druhý, který to dítěti povolí, chápe, proč to dělá, ale to proto, že to slyšel třeba od nás, dospělých autistů, odborníků, nebo si to někde přečet.
A třetí, který si to sám prožil a vidí do hloubky a chápe tu krásu těch šílených obrazců.
Jasně, mám dneska šest dioptrií, a možná k tomu napomohlo to, že jsem si mačkala oči. Ale zase nemám trauma a mám ten pocit, že jsem naprosto pochopená.
Někdy se smíchem říkám, (ale to je opravdu vtip, neberte to vážně), že možná by rodiče autistických/synestetů dětí, kteří sami nejsou dospělými autisty, měli zkusit LSD, a potom si s nimi konečně na jedné rovině popovídat o jejich zkušenostech.
Upřímně, jestli u nikoho jiného, tak minimálně u mě by to, bez legrace, fungovalo.