Možná znáte teorii lžiček. Mě tak trochu vždycky štvala ta terminologie (proč, proboha, lžičky?!), ale celkem efektivně vysvětluje, proč a jak postižení lidé (ne)zvládají různé úkony a úkoly v rámci běžného dne.

V poslední době se mě čtenáři docela často ptali na zvládání stresu, zvládání meltdownů, problematických situací. Zároveň je to téma, které v sobě v poslední době velmi řeším. Vždycky jsem měla (právoplatný) pocit, že když už mi hoří celý dům, tak se požár zastavuje špatně. Nejlepší je vybudovat si včas protipožární systém tak, aby hořet vůbec nezačalo.

Zkusím vám nastínit takovou teorii o psychické pohodě obecně, a pak si tak nějak ukážeme, jak to můžeme mít my, neurodiverzní. Týká se jídla a hladu – jíme všichni, tak věřím, že se do příměru dokážeme vcítit.

Když máme hlad, tak se většinou cítíme blbě. Jsme podráždění, netrpěliví, agresivnější. To se často změní radikálně v okamžiku, když před nás někdo postaví talíř plný jídla.

Podle mě existuje i cosi jako ”mentální hlad”. Určité psychické potřeby, které také musíme naplnit. Někdy máme hodně velký mentální hlad a zhltneme bez přemýšlení vše, co se namane. Osamělí lidé a lidé velmi deprivovaní mohou skočit po každém jídle, protože potřebují aspoň něco. Ať už je před nimi rýže, kari nebo suchý chleba. Když máte fakt hlad, taky je vám to jedno.

Ačkoliv člověka suchý chleba zasytí a přežije, nedodá mu všechny vitamíny a živiny. Pokud bude suchý chleba jíst celý život, dost možná se s tím i smíří a nových chutí se může paradoxně i bát. Nebude to však zdravé. Bude chátrat a pravděpodobně mu nebude dobře ani mentálně. Dost možná ve své dietě ani problém neuvidí – (“vždyť jím suchý chleba každý den už patnáct let, v tom asi problém nebude”).

Člověk, kterému se nedostává, ale prostě bude nestabilní, unavený, nespokojený, agresivní, depresivní. Může mít z hladu meltdowny každý den.

Deficity ve vitamínech se v těle neprojeví ze dne na den. Když si dva dny nedám žádné ovoce, nic se mi nestane. Každý to má ale trochu jinak a nic moc s tím neuděláme: někomu chybí furt železo, i když ho bere v tabletkách, někteří lidi nestráví mléčnou bílkovinu. Některým nedělají dobře arašídy, jiný si k nim čichne a skončí v nemocnici, další si jich v jídle ani nevšimne.

Co se však doporučuje, je úprava jídelníčku.

Někteří z nás nesnesou hlasité zvuky, jiným je úplně jedno, kdyź jim cizí paní sahá na vlasy. Někteří potřebují manuál k tomu, aby došli na poštu, jiní přemýšli, kolik kámošů pozvou na páteční karaoke, které ale potřebujou, protože mají vysokou potřebu sociálního kontaktu.

Je velmi důležité, aby každý našel svůj recept. Někdy musíme zkusit jídlo vařit mnohokrát, než to doladíme. Vzdát to ale nemůžem, protože bez jídla se žít nedá.

Bohužel to není vždy lehké. Já třeba nejím maso. V Čechách je to stále mnohdy problém. Přijdete do běžné restaurace na vesnici a MOŽNÁ bude smažák.

Jako jo, přežiju to. Ale furt se to nedá prostě. Často takto balancuju a dělám volby, které majitel české restaurace ani nevidí. Dám si jenom salát. Přílohu s přílohou. Snažím se nedělat problémy. Někdy mají ten smažák jen se šunkou a cítím se blbě, když vůbec pomyslím, že bych se zeptala, jestli to jde bez ní. Když se zeptám, udělají ze mě často blbce. Radši už se neptám. Ale pak mám hlad.

Vtipnou analogii vidím také v tom, když někam přijdu a řeknu:”Nejím maso.”

“Tak já ti udělám rybu.”

Nebo mi to maso stejně daj.

Nebo mi radši nedaj nic, protože neví, co se mnou.

Někteří frajeři se mi vyloženě i vysmějou a budou se mě za mé potřeby snažit ponížit a zesměšnit.

Nebo mi daj něco bezmasého, ale vůbec tak vařit neumí, tak to není dobrý. A já tím nepohrdnu, ale nechce se mi tam pořád být.

a pak jsou lidi, kterým to ani říkat nemusíte. Co vám vyšvihnou perfektní jídlo.

Ale většinou to budou lidé, co jedí stejně jako vy.

Je to vlastně stejné jako když mezi lidmi řeknete

“Jsem autistka.”

My ale potřebujeme speciální dietu. A to neznamená, že jsme méně. Jenom, že standardní česká kuchyně nás prostě nenasytí, i když to myslíte dobře. Možná nám bude blbě z věcí, které vy jíte každý den a vůbec vám to nepřijde. Naopak třeba dokážeme strávit deset kilo něčeho na posezení a vy budete koukat s vyvalenýma očima.

Někdy člověk musí přežít z náhražek. Ale není to lehké.
Někdy si musíte některé ingredience vypěstovat sami.

Někdy musíte čelit posměškům druhých, co to jíte.

Někdy musíte pro některé položky do zahraničí. Někdy recept ladíte mnoho let a pořád to není ono.

Někdy vůbec nevíte, co jídlu chybí. Nebo to víte, ale nevíte, kde to sehnat.

A život je pak celý o hledání jednoho druhu koření.

Ale – asi i pro rodiče, partnery, rodinu – malá připomínka: je kruté nedat druhému najíst toho, co jíst potřebuje. Nevymýšlíme si to, ale prostě potřebujeme jiný recept, než vy. Nemužeme za to. Jediné, co pro nás je tŕeba udělat, je zeptat se nás a postavit nám náš vlastní hrnec na plotnu. Nekritizovat, že nejíme maso ani mléko. Nenadávat, že se pro nás musí vyvařovat. Nesnažit se nás krmit arašídy, i když jsme na ně alergičtí.

Často o sobě tak trochu přemýšlím jako o koktejlu. Někdy jdu na výbornou párty mezi super kamarády a je tam (skoro) všechno. Naplním se vodkou, džusem, ovocem i čímkoliv dalším.

Ale v poslední době třeba hodně cítím, že mi strašně chybí porozumění některých autistických otázek, které v sobě řeším.

Našteští mám v blízké době vyhlídku na injekci specifického vitaminu třeba B12, dejme tomu, která mi pak na pár let zase vydrží…