Dnešek byl krásný den. Po dlouhém toulání se, pozorování obrovských brouků, počítání nekonečných lánů skrytých ostružin, jsem si s Norinkou sedla na jednu z malinkých pláží u nás a koukaly jsme se na řeku.

Nebylo třeba říkat vůbec nic. Seděly jsme tam spolu asi půl hodiny a najednou připlavaly kachny.

Norinka neběhá a nekřičí jako některé děti. Seděly jsme spolu úplně tiše a nehnutě, dokud kachny nepřiplavaly úplně až k nám.

Fascinovaně jsem je pozorovala. Takhle blízko jsem divoké kachny nikdy neměla. Fakt byly tak třeba 5 centimetrů od mých nohou v řece. Byly to mladé, teprve se přepeřující kachny, takže jejich pohlaví šlo poznat jen podle pár znaků. Viděla jsem je, jak si čistí peří, rozmazávají si tuk po peří, a po chvilce dokonce vyšly na souš a jedly trávu. Byly velmi důvěřivé a pro mě bylo důležité, aby stejně důvěřivé zůstaly i po setkání s námi. 

Je až neuvěřitelné, s jakým citem a jak fascinovaně je pozorovala Nora – a jak nedělala jiný zvuk než tiché “ó”.

Je až neuvěřitelné, jaké zázraky člověk zažije, když druhé nechá být, kým jsou. 

“Tak nenásilnou komunikaci vymyslel Marshall Rosenberg, a ten byl prý přímým žákem Carla Rogerse,” říká mi Jirka při obědě. Směju se. 

“To vlastně dává hodně velký smysl.”

To vlastně dává hodně velký smysl.

“Vlastně je zajímavé, kolik má tenhle způsob náhledu na mezilidské vztahy společné s vírou,” říkám. “Někdo víru chápe možná hodně spirituálně a nábožensky, někdo třeba “světsky”, třeba lidskoprávně, ale vždycky jde o nějakou víru, že je důležité přijímat.”

Sedím ve svém tričku “Inclusion is my Jam, and I am here to spread it.”

“Vlastně někdy přemýšlím, kým bych byla, kdyby se toto všechno nestalo,” říkám při jednom sezení. “Celá má identita je postavená na tom, že nechci, aby se lidi cítili nechtěně nebo špatně.”

“Ale vy fungujete takto. Důvody to určitě má. A pokud je v tom člověku dobře, je to správné.”

 Nevím, co bych celé dny jinak dělala. 

Možná bych malovala?

Možná bych sbírala květiny a lisovala je

Možná bych zvládla pracovat ve firmě a nepotřebovala bych bytostně neziskovkovou práci

Možná bych nacházela radost v inovaci procesů, které se netýkají lidskoprávní práce

Možná. Ale to nejsem já.

Nějak jsem dorostla. Asi i fyzicky, protože s nošením Nory mám teď už fakt postavu jak koulař. Ale možná mi i toto pomohlo nějakému mentálnímu “obalení se”, kdy mě jen tak něco nerozhází. Nečekám, jestli se mě někdo zastane.

A vlastně to celé vede k dlouhému povídání si o historii rozvádění elektřiny, o středověké Africe a zajímavostem na hradě Houska. 

Zajímavé taky je, že se sobě navzájem s M. stáváme v mnohém stále podobnějšími, ačkoliv jsme v mnohém zase polární opozita.

Už jen ty sny. I když je to možná tím, že si teď ráda dávám večer hořčík ve formě bisglycinátu (zapomněla jsem ještě na povídání o doplňcích stravy – mimochodem je až neuvěřitelné, jak dobře se cítím s některými doplňky stravy, a jak mě rozčílilo, že se přestal vyrábět myo-inositol kombinovaný s d-chiro-inositolem v poměru 40:1)

Každý den cítím mnoho vděku a radosti. Už jen to, že můžeme. Už jen to, že se máme.

Neuvěřitelné, že jsou lidi, kteří mě dokáží přijímat v celku, se vším, i s hlubokým pochopením.

Naučila jsem se po drobné elektrikařině (namontovala jsem vidlici!) i drobné vodoinstalační práce. Teď umím nainstalovat roháček i celou baterii. Mám strašnou radost, když se mi něco takového povede. 

A ačkoliv jsem hrála, že ani tolik ne, hrozně mě zasáhla zpráva jednoho z mých blízkých,

“Hodně jsi mě naučila, že se můžu chovat jako hovado a furt mě maj lidi rádi. Ty jsi taková, že když si někoho oblíbíš, tak ho akceptuješ i s chybama, a to se mi hrozně líbí,”

to sedlo

to opravdu sedlo.