Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.
Tak začíná krásná Všeobecná deklarace lidských práv.
„No, vždyť jasně, s tím souhlasím,“ přikývnete asi všichni, co čtete tento web.
Pojďte si se mnou dát malý test.
Na každou odpověď můžete říct ano, ne, nevím.
- Čím víc produktivní jsem, tím větší hodnotu můj život a mé bytí má.
Odpověděli jste ano nebo nevím?
Pak je zde pro vás otázka 1.2: Hodnota lidí, kteří nemohou být tak produktivní v klasickém slova smyslu (mají například těžké postižení), je nižší.
Jak jste odpověděli? Chcete se k otázce číslo 1 vrátit?
- Bojím se stáří, protože budu ostatní obtěžovat tím, že je budu potřebovat. Ne nutně rodinu, ale třeba i pečovatele – pečovatelky.
Odpověděli jste ano nebo nevím?
Pak je zde pro vás otázka 2.2: Je hodnota lidí, kteří potřebují péči, nižší než těch, kteří ji nepotřebují?
Jak jste odpověděli? A nechcete se vrátit k otázce číslo 1?
- Více si vážím lidí, kteří žijí spořádaně, „normálně“ (ať už si pod tím představíme cokoliv), a žijí běžným životem.
Odpověděli jste ano nebo nevím?
Pak je zde pro vás otázka 3.2: Dostal-a jsem v životě někdy hromadu nevyžádaných rad, komentářů a představ ostatních o tom, jak má můj život ideálně vypadat, a opravdu mi v něčem pomohly?
Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.
A život každého může vypadat úplně jinak.
Jenže úplně nejsložitější bývá pro neurodivergentní lidi uvědomit si svou vlastní hodnotu.
Když se snažíte sebevíc a nedokážete si udržet běžné a normální vztahy s neurotypiky jako vaši vrstevníci,
Když je na vás neustále vyvíjen tlak kvůli vzhledu, tónu hlasu, úsměvu, postavě, oblečení, upravenosti – vynásobte si deseti, pokud jste žena,
Když se snažíte druhým sdílet své zkušenosti a nikdo se s nimi opakovaně neztotožnuje nebo jim nerozumí – třeba čtyři desetiletí,
Když se cítíte sami i ve velké hromadě lidí, protože si s nimi povídáte o tom, co se od vás očekává, ale nikdo se už nezajímá o to, co zajímá vás (ačkoliv vy třeba hovory inciujete, snažíte se je udržet – ale pro vás už nikdo tolik snahy nevynaloží)
Když vám ostatní neustále vyčítají, že jste intenzivní, že jste moc, že jste příliš,
Nebo naopak že nejste dost, jste moc tiší, neprůrazní,
Když celý život nezažijete běžné přijetí, které ostatní zažívají několikrát denně,
Když vám celý život dávají lidé různě najevo, že přemýšlíte jinak a že mezi ně nepatříte,
Opravdu očekáváte, že si budeme vědomi své vlastní hodnoty a dokážeme dobře vybalancovat vaše potřeby s těmi svými?
Nefér je celý mechanismus: Většinou je to celý svět, který člověka rozbije, a nenabízí mu žádnou nápravu, žádné bezpečné vztahy. Jakmile neurodivergent stráví desítky, třeba i stovky hodin v terapii a třeba poprvé v životě zažívá bezpečné přijetí a chápe, jak by mohlo fungovat, může zažívat i obrovský vztek. Vztek na to, co se mu dělo a proč – když to očividně jde i jinak.
V tom lepším případě. Pokud to vůbec pozná, že to jde i jinak.
Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.
A ti, kteří se svobodní nenarodili a snaží se svou svobodu vybojovat, nemůžeme umlčovat. Jen proto, že je nám to nepříjemné, „necítíme se v tom dobře“ a „snaží se vyřvat si víc, než mám já.“
Tisíce let, kdy byly určité hlasy potichu, musí v nějaký moment probublat.
Naše povahy jsou neurotypikům často „nepříjemné“.
Uvědomují si neurotypici, jak nepříjemné – ale až i nemožné – je vůbec přežívání v neurotypické realitě?
Opravdu tu hodinu „nepříjemna“ s autistou, který se neprovinil ničím jiným, než že je sám sebou – což je pro mnohé neurotypiky nepříjemné – nevydržíte?
Bože, jak vděčná jsem za to, když někdo ví, jak mě má mít rád.
Když slova, která stavíme, stavíme k sobě,
Stojíme ve větru, v dešti, v bouři, v tornádu, v absolutní vichřici,
A čím víc se držíme za ruce ve vichřici, tím rychleji ustane.
Pociťuji obrovskou vděčnost za věci, které by měly být samozřejmostí:
S jakou automatičností dochází k mému porozumění.
A s rostoucím porozuměním si mohu dovolit témata, která dlouho zůstávala jen nemožná, vzdálená, radši zavřená:
Kariérní růst? Společenská role? Ideální uspořádání partnerského života?
Když mohu usnout uprostřed debaty a vím, že na mě nebude nikdo naštvaný,
Když můžu přijít v jakémkoliv rozpoložení a jakékoliv rozpoložení toho druhého uvítám,
Když mohu hodiny vypisovat fakta o vejcích a druhého upřímně zajímají,
Když je úplně samozřejmé, že někdo miluje a chce trávit volné večery i s dítětem, které má třeba těžké postižení a není biologicky jeho,
Děkuji
A děkuji za to každý den.