“Srpen je vždycky jako vyvrcholení seriálové série. Season Finale. Skoro jako kdyby začínal nový rok.”

Všechno je tak trochu jako jemný jazz. Neslazená ovocná minerálka v zmrazeném hrnku na ledovou tříšť. Matcha, když člověk píše další granty. Nealko matcha piňa colada za odměnu do práce.

Je to trochu jako kdyby má hyperkorekce spočívala v tom, že najednou roztáhnu obrovský, zářivý paví ocas, který nosím dlouho schovaný,

A pro spoustu lidí je to moc. 

Moc flashy, moc jasný, moc silný, moc drzý.

Pravidla jsou krásná věc, dokud člověk takový paví ocas nemá na těle, v mozku, není jeho pevnou součástí, není srostlý s páteří

Šlapat si po něm a schovávat jej, aby ho nikdy nikdo neviděl a nikoho neobtěžoval, se projeví zatuhlou páteří a nevyzpytatelnými bolestmi

Nonimu koupím asi padesáté kolo bagrování v kavárně a sedíme s krásnými zprávami.

“Víš, to já vždycky měla úplně nejradši. Když jsem byla v pubertě, tak jsi vždycky přišel a řekl jsi úplně neprůstřelně, že ostatní lidi jsou idioti, že ničemu nerozumí. Jako asi jediný.”

Nejkrásnější výlet spojený s tím, že nás v mapě zaujme malé kolečko s parkem, tak si dáme za cíl se do něj dostat s políbením, i když nás to stojí hodinu pochodování. Svět, ve kterém nic není problém. Ve kterém máme každý tisíce potřeb, ale také tisíc chutí vyjít druhému vstříc.

Kromě Norinky, ta to dělá nejlépe. Možná tak trochu po Petrově, a dnes už i mém, vzoru: hlupáci jsme my všichni kolem. I když nás také často nechá spát.

Asi poprvé v životě bod, kdy jsou plány krásné, ale přítomnost je stejně fajn, a není potřeba utíkat do daleka

Diskusní panel. Legrační věc. Nervozitu z veřejného vystoupení jsem nepocítila strašně dlouho. Možná nikdy. Možná má touha po tom být – konečně – -aspoň – jednou za čas – vyslyšená ji vždy zakryla. Teď ani ne. Tak moc, že jsem dokonce popletla svá preferovaná zájmena. Která mám, mimochodem, ta úplně nejnudnější.

Ale během toho všeho mi vlastně stále rezonuje hromada věcí, které se řekly a které si nesu a které jsou velkými pravdami:

• I když se budeme snažit sebevíc dělat vše správně, vždycky budeme dělat chyby…
• …a k tomu, abychom spolu mohli být, musíme být k chybám shovívaví. Shovívaví i k tomu, že každý máme jiné potřeby, no a někdy mi ty cizí budou narušovat ty mé. Ale pokud je to pro vyšší cíl – tedy, že můžeme být na místě spolu, a není to pro mě existenciální záležitost – tak musím být v pohodě s tím, že prostě budu zažívat diskomfort. To, co z toho všichni dostaneme, je totiž mnohem víc.

Nemám sílu, ani chuť, se pohybovat ve vztazích, kde se musíme handrkovat o maličkostech,

Dokazovat si pravdy v rétorických cvičeních.

Pamatuju si, když jsem byla malá, hádala jsem se s dalšími dětmi o jménu kočky, a prababička nám tehdy vynadala, že je to přece jedno.

“Jak to může být jedno,” říkala jsem si tehdy strašně zmateně v asi pětileté hlavě. Vždyť je to přece jméno! To je strašně důležité! 

A o téměř třicet let později sedím s tím, jak strašně jedno to je, protože člověk zažije věci, díky-kvůli? kterým nejen, že nemá sílu se handrkovat o maličkostech,

Ale také věci, díky kterým pochopí, že nejlépe je tam, kde ani ty velké, těžké věci nejsou pro ostatní příliš těžké.

A takových míst je strašně, strašně málo.

 Většinu má člověk tak nějak vevnitř. 

Ale některé se dají objevovat i na čínském bufetu kolem stolu s lidmi, kteří toho vlastně měli taky tak nějak podobně. A nakonec se stejně radují ze smažených sýrků.

Jak může někdo zazlívat svým dětem jejich přirozenost a třeba to, že kvůli (díky!!) ní nezapadají mezi své vrstevníky?

Vždyť to je naopak nejlepší filtr na to, s kým vůbec ztrácet čas…