Klasická soutěživost mi radost nedělá a nikdy nedělala. Přece když proti sobě stojí dva sportovní týmy, nikdo z nich není zlý. Proč by tedy měl někdo z nich prohrávat? 

Kdykoliv se burcují skupinky k soutěživosti, burcuje mě to k přesnému opaku. Bořím systém, bořím autority a svou skupinku podněcuju k tomu, aby se úplně vzdala. “Vždyť přece o nic nejde”. Pojďme dělat, že o nic nejde. Pojďme prostě nesoutěžit, radši, než se vystavovat tomu tlaku, kterému rozumím, a dokazování toho, kdo z nás je lepší.

Není vám líto, když někdo prohraje?

Když píšu granty, snažím se nemyslet na to, že tím, že podám já a budu třeba lepší, někdo jiný nedostane. Snažím se toto úplně vytěsnit. Když se zbavím veškeré soutěživosti, píšu pro svou organizaci a pro své lidi, přemýšlím nad tím, jak bychom mohli růst a kam všude se můžeme dostat, podám paradoxně lepší výkon.

Evolučně i psychologicky existují dva hlavní způsoby fungování ve skupině. Tím prvním je soutěž – rivalita, snaha vyhrát. Druhým je naopak kooperace (spolupráce). Společnost miluje soutěživost. Rivalita je chápána jako motor pokroku, pro mnoho lidí je přirozená, velmi udržitelná. Je vlastně nějakým způsobem jednodušší.

Pro některé lidi. Pro mě ne. 

Pocit, že je škoda, když někdo prohraje, vychází z nějaké touhy po harmonii a vzájemné podpoře. 

Je jedno, že nebudeme mít všechno úplně perfektní. Hlavně, když se můžeme zapojit všichni a je nám v tom dobře.

Jak říkala Nela, “mírný chaos je žádoucí”. 

Procesy, které jsou na první pohled perfektní – kanceláře bez poskvrnky, naprosté ticho při práci, zákaz dětí, psů a běda, když vám ujede fix a omylem popíšete nový stůl – jsou sterilní a nelidské. 

Jenže v takových procesech není prostor pro (neurodivergentního) člověka. Člověk je pořád přeci jen živočich. Já jsem si nedávno při lektorování ve firmě počítala, jak dlouho se v hezkých šatech vydržím neumazat. Doufala jsem, že to těch 90 minut zvládnu, nicméně se mi to nepovedlo. 

Týmy, které jsou oddělené od lidí, kteří za nimi přichází, které vyžadují naprosté ticho a nerušení, nejsou pro mě místem, v kterém zvládám pracovat. Fyzicky bych to asi zvládla. Mentálně je to pro mě narušení mé nesoutěživé filosofie. Upozadit se. Když se mluví o inkluzivitě, zmiňuje se často i termín Anticipatory Accesibility (a s ním spojené Distribution of Discomfort).

Když soutěžíme, ten z nás, kdo si vykřičí nejvíc, dostane podmínky, které potřebuje. Já ale nikdy nechápala, proč se to vůbec musí dít. Proč prostě společnost nekouká kolem sebe a automaticky netvoří podmínky tak, aby se mohl věcí zúčastnit kdokoliv?

S tím souvisí právě Distribution of Discomfort: 

Pokud budu OK s tím, že budu pracovat a vedle mě mě bude třeba někdo rušit – i když mi to nebude třeba příjemné, i když se mi bude pracovat o něco hůř – může to druhému člověku, který by jinak musel například s dítětem zůstat doma, otevřít úplně nový svět. Cena, kterou za to, že se vzdám nějakého komfortu, dostane společnost, je přeci obrovská. Jasně, možná budu pracovat hůř a nebudu se soustředit tak dobře. Ale pořád alespoň nějak pracovat mohu. Případně si něco pak udělám doma, večer, v klidu, jindy. Pořád je ale cennější, když dokážeme pracovat společně. Nepohodlí se rovnoměrně rozprostře mezi všechny. Nemusí jej všechno nést jeden člověk na bedrech sám.

Soutěž je filtr, který vylučuje. Vyžaduje, aby se člověk přizpůsobil. Aby se přizpůsobil jedinému možnému normativu. A ten z nás, kdo se dokáže přizpůsobit nejvíce – a třeba tím způsobit lidem kolem sebe i co nejvíce bolesti – vyhrál. Právo na dobré podmínky má jen ten, kdo si je vybojuje. Nebo ten, kdo je od přírody nastaven jako ideální jednotka výstupu.

A některé věci vybojovat dlouhodobě nejdou – protože většina lidí je nechápe jako ideální výstup.

Nejlepšími sporty jsou jóga, procházení se, new games. 

A tak.