“Ty jsi tak odvážná. Já tě obdivuji.”

Jak jsme i s Nelou říkaly na nějakém workshopu minulý pátek – některé věci lidé říkají v dobré víře, s dobrým záměrem, ale přesto je druhý člověk v dobré víře nepřečte – a naše světy se pak nejen, že nesetkávají, ale naopak se ještě více oddalují.

“Ty jsi tak odvážná, já tě obdivuji,” které má znamenat třeba 

“Nevím, co bych na tvém místě dělal. Mám zdravé děti a i tak je to fuška. Neumím si představit, jak náročná může být taková péče, ale určitě je hodně náročná. Zvlášť, když (nechodí-má mentální postižení-nikdy nebude soběstačná-…doplňme si – a ty to bereš takto pohodově. Jsi pro mě hrdinka.”

Vypadá to moc hezky, že? 

“Nevím, co bych na tvém místě dělal” ale může také klidně – neříkám, že musí, ale může – a z mé životní zkušenosti bohužel velmi často i opravdu znamená – nevyřčené “…když tě vidím, jsem více ráda za svůj život, za to, že jsme zdraví, za to, že to nemusím mít tak, jako ty. Protože bych se dost možná zbláznil z toho, že nemám svůj klid a musím se pořád někomu přizpůsobovat, že nemůžu jezdit neomezeně po celém světě bez toho, aby na mě druzí koukali, že mi mnohá místa nebudou přístupná.” 

 Vlastně to znamená “Jsem privilegovaná – a nechci to měnit.” A nevyřčeně, tiše, druhým dechem, dodává:

“Ty privilegovaná nejsi.”

“Jsme jiné.”

“Nikdy nebudeme stejné.

Připomínáš mi, jak dobrý život mám. 

Ne jako ty.”

A takovým příkladem většinou být druhým člověk nechce.

Také to může znamenat 

“Jsi asi rezilientnější než já.

Ale moc se v tom angažovat nechci. Připomíná mi to mou slabost. Vzdám ti hold, ať vypadám jako dobrý člověk – tím ze mě padá další zodpovědnost se angažovat nějak opravdově, žitě.”

Lidé, kteří mě obdivují a říkají mi, jak jsem odvážná, nejsou opravdoví přátelé, kteří by s námi jeli třeba na hory, na víkend, a normálně žili. Kdyby se k tomu totiž odvážili, zjistili by jednu -trochu tajnou- věc.

Já vůbec nejsem odvážná. Ani nejsem žádná hrdinka.

Nechci stát na piedestalu. Chci být do tvého života pozvaná, na stejné rovině, se vším, s čím přicházím. A slibuji, že pro tebe udělám to samé.

Přijala jsem život a vše živé ve své plnosti. Děti jsou na světě od toho, aby nás jednou přerostly – a k tomu, aby nás přerostly, potřebují nalít naplno pohár svých potřeb. Děti jsou na světě od toho, aby dělaly zvuky, radovaly se, hrály si. Pokud jim to umožníme, nejsme žádní hrdinové. Děláme úplně normální, základní práci každého dospělého, kterou by měl dělat, když se s dětmi setká: nechávám je být tím, kým jsou.

Všechny lidi nechávám být tím, kým jsou. Queer lidi, lidi jiné barvy pleti, lidi všech možných vyznání, lidi jiné národnosti. Uvědomuji si svou malost. Jsem jen jedna malinká tečka ve vesmíru a s mírným úsměvem vím, že vše není, nebylo, a ani nikdy nebude o mně. Ale stejně tak vím, že vše není, nebylo, a ani nikdy nebude o tobě. 

Jsme tady spolu. A musíme společně nějak vyžít. A tím, že si budeme navzájem mávat do obličeje seznamy potřeb, terapeutickým slovníkem a řešit, kdo má větší trápení, se sobě navzájem nikdy nepřiblížíme.

A zároveň si uvědomuji, že lidé, kteří toto dělají, si takto radikální přijetí – se vším dobrým, špatným, prostě se vším – vůbec ani nedovedou představit. Celý život museli být nějací. Skvělí, dobří, výkonní. Aby se sami nesetkali s podobným odsuzováním.

Jsou věci, které totiž odložit nejdou. Jako mé děti nikdy neodloží svou etnicitu nebo své postižení, já nikdy neodložím svou neurodivergenci, orientaci, rodinnou historii. To prostě nejde.

A čím víc věcí mám, tím víc si uvědomuji, jak strašidelná je pro lidi, kteří tyto věci nemají, jen představa, že by takový život měli taky žít.

Normativita se promítá v soudobých trendech. Béžový minimalismus, uniformní jednolité nábytky. Všichni chceme být jedním společným ideálem. Ale znáte to, když si dneska zařídíte křiklavý, veselý byt potažený indickými látkami,

“...no, je to odvážné,” říkají někdy lidi s očividným děsem v očích.

Při hovorech o postižení jsme tento děs ztišili, protože jsme usoudili, že se také nehodí. Ale je tam, jenom probublává jinými kanály a zátokami.

Nejsem odvážná. Jen mám prostě své dítě ráda. Jsem ráda sama se sebou. Jsem ráda se svým partnerem. Prostě mám ráda.

I když, přiznávám, mít rád radikálně a bez odsuzování a touhy po normativitě – je, přeci jen – pro mnoho lidí velmi odvážné.