Vztah jako každý jiný, nebo vztah něčím jiný, než ostatní?

Návod na šťastné soužití neexistuje, bylo sepsáno plno příruček, jak si partnera či partnerku udržet, jak být spokojený, jak šťastný, ……….

Popsat běžný den, NT a AS by nešlo. Každý den je něčím jiný. Každý NT je jiný, a taktéž nejsou AS ve všem shodní. Tudíž je velmi pravděpodobné, že nelze zobecnit jakési nástrahy, které v tomto případě na vás mohou čekat. Nelze pojmout jednoho AS jako vzorek všech. Dvě duše, dva lidé a jejich tak trochu jiný život…

Žiji s AS partnerkou 7 let. Jsme menšina – dvě ženy – v menšině. Tedy statisticky. Není snadné najít člověka s kterým chceme strávit celý život. Být na stejné vlně, nemít žádné větší výhrady, respektovat a být respektována. Důvěřovat. Věřit. Snít. Spolehnout se. Mluvit. Mlčet. Těšit se na sebe..  ale to platí o vztazích obecně.

Někdy mám pocit, že po probuzení nasadím jakési pomyslné rukavičky, nasadím a mluvím jak s dítětem. Péťa má masivní úzkosti. A trpělivost, která je třeba k ujišťování a opakování potřebuje rukavičky. Nesmí být ovšem moc viditelné. Nesmí být hrané, nesmí být nucené. Cokoliv nejde od srdce nemá význam. Má porouchané emoce. Má jich tolik, že neví co s nimi. Vše, co je iracionální bolí, přináší množství somatickým problémů. A mě bolí se dívat na to jak trpí. Čemu můžu pomoci, lze vůbec nějak předejít zbytečné bolesti? Bůh ví.

Příklad: iracionální strach ze zubaře, účetního, nákupu jídla třeba pizzy tam kde ještě nebyla, fronta na poště a tlačítkový systém, úřednice tam či onde….

Ke každé situaci se valí množství otázek. Za otázkou jde odpověď, pak podotázka, varianta, vše jak rozvětvený strom který nemá konce. Z každé větve další, menší, větší těžší, jiná se láme,..

Někdy se snažíme cestu někam, projít předem slovy, soustředit se na možné situace, opakuje co říct,  někdy je to jak divadlo. Skutečná trasa cesty, slova, gesta, nákres atd, to se odehrává v obýváku jako příprava. Vrchol našeho divadelního přestavení bylo jednou to, jak předat lahev jako pozornost člověku XY.  Uleví se asi o procento, nebo dvě. Ale hurá, někdy o víc. Někdy je lepší nepřemýšlet a konat. Bolí ji to míň. Jak kdy. Nejhorší jsou neplánované akce /tím myslím třeba dojít na VZP vyplnit nějaký formulář/ nebo naopak dlouhodobě plánované. Nevím si rady. Děláme soupisku. Nahlas ji procházíme. Soupiska má li víc jak tři úkoly začne zmatek. V tom zmatku pak není místo na to myslet třeba na to – piju, jím? Mám hlad, mám žízeň? Má otázky v hlavě. Má jich moc. Nejde myslet na pití. Vedle stolu s PC má připravené 4 sklenice s vodou. Na očích. Všude je x zápisníků. Poznámky, úkoly co je třeba. Na co nezapomenout. Vždy na něco zapomene. Děláme si z toho srandu. Při mytí nádobí zůstane jedna špinavá poklice. Ostatní je dokonale lesklé čisté, na místě. Poklice jí splynula s okolím. Zapomenuta. Přehlídnuta. Na balkoně zůstane deka. Prádlo. Kniha. Protože měla myslet třeba na pití.  Nebo naopak je pyšná, že vzala domu prádlo, že nezapomněla když začal toakový obr déšť. Že se tam máčí kniha na balkoně, mně už to nevadí. Rukavičky mi buď přirostly k prstům nebo jsem pochopila, že nutit k některým činnostem nemá smysl. Nemá důvod připomínat to či ono. Je lepší pochválit. Je lepší se smát než brečet. Vím, že se snaží, bojuje.

Jsem člověk, když mi rupnou nervy, a po xxxx té připomínám pití, jídlo, puštěné topení, teplé boty….  někdy řeknu slovo, které by NtT bral jen jako slovo. Pro Péťu je to hádka, tragédie, něco velkého. Její popis situace zpětně je plný expresivních výrazů. Hroutí se z toho. Rozdýchává. A to jsem nikdy nezvýšila hlas do křiku. Nikdy. Učíme se, že někdy křik je potřeba, že někdy malá hádka vyčistí vzduch. Je třeba pochopit, že důvodem není urazit, poranit, ale zlobím se protože chráním, aby to či ono nebolelo. Nechat puštěný vařič také není důvod ke klidu. Dát rychlovarnou konvičku na rozpálený vařič, když to už udělal p. Tkaloun ve Vratných lahvích už není ani k smíchu. Konvičku mi dali rodiče,  je v tom nostalgie, jako když se vám rozbije milovaný hrnek. Není dobré zvyšovat hlas, není dobré lpět na věcech. Není dobré vyčítat. Z jedné výčitky péťa má v hlavě strom výčitek, strom otázek, tisíc slz, tisíc důvodů proč se mít méně ráda. A já nechci aby se měla méně ráda. Přeji si ať se naučí mít se ráda. Přeji si zázrak. Možná že ano. Možná že ne.

Máme úmluvu, že když cokoliv sní třeba poslední čokoládu, nebo můj oblíbený salám, že to nevadí. Je dobré to říct a pak dokoupit. Nemůžu se zlobit kvůli maličkostem. Pro mě je to maličkost. Pro ni Mount Everest starostí. Zklamala. Ošidila mě. Vzala mi poslední sousto. Budu se zlobit. Budu strááaašně nepříjemná. Rozejdeme se. Je mistr světa ve zveličování. Mistr světa  katastrof.  Jsem kecálek. Je problém pro mě – mlčeti zlato.  Vše je o domluvě. Je třeba na situace se připravovat. Znova si je procházet, mluvit o nich. Při snídani si opakujeme co dnes ji čeká jiného než je běžný plán. Má přesné časy na venčení, na práci, na oběd atp. Když jsem odjela na pár dní pryč, přiznala se, jelikož mi neumí lhát, že moc nejedla. Na pití zapomínala. Nejedla skoro vůbec. Zapomněla. Až v noci ji hlad dohnal a nebo něco co je kalorické snědla ve chvatu u počítače. Vítaly jsem se několik hodin. Několik  dní si říkaly jak jsme si chyběly. Patříme k sobě.

Sedm let žiji s partnerkou, která má AS, potkala jsem plno lidí, každý jsme jedinečný.

 Za její jedinečnost děkuji.  Bytost s  nádhernou duši, za nadlidský spíše dětský údiv nad světem. Diví se lstivosti, lhaní, manipulování, nemá ráda skrblíky, necity. Nechápe proč tolik lidí jsou plní lhostejnosti, křiku, zlosti. Chtěla by aby svět fungoval hezky. Většina z nás by chtěla nevyrůst a nemít odpovědnost a být prcek. Jí se to si povedlo, myslím že nikdy nebude velká. Má dar zůstat malou holkou ve svém světě fantazie. Na úkor bolestných somatizací, úzkostí a strachů.

V našem případě. AS + NT = láska na celý život. Z hloubi duše si to přeji.