Týna jednou ve facebookové skupině Náš bytík, (název je asi všeobsahující) vytvořila anketu.
Zněla asi nějak takto:
Natála vám přijde jako:
- tlustá
- tlustá a blbá
- blbá
- špekoun
- nechutnej (pro všechny předchozí Týna sama hlasovala)
- ryba.
Vyhrála to ryba. Hlasovala jsem pro ni i já.
Za pár dnů se konečně stěhuju (kam a s kým jste si mohli přečíst v minulých článcích nebo tady na blogu Tranzity. ) A ačkoliv se moc a moc a moc a moc těším, říkám si, že některé věci se mohly stát jenom tady.
Jednou nám přišel káravý dopis od paní, která žila asi dvě patra pod náma. Byl hodně rozhněvaný a zlý.
Nedávno jsem o něm říkala mámě a sama smutně dodala, že se té paní ani nedivím.
Zněl přesně takto:
Prosím, neklepejte koberce z oken ani balkonů!
Všechen prach z koberce, který jste včera (v pátek 2.9.) klepali z okna směrem ke škole, mám na parapetu a čerstvě umytém okně. Podobně jsou na tom pravděpodobně i všichni, kdo bydlí pod vámi v nižších patrech. (Já myslela, že třeba pod námi ve vyšších patrech.)
Naštěstí jsem v době, kdy jste koberec klepali, byla doma, tak jsem alespoň stačila zavřít okno, abych neměla všechen prach v bytě.
Děkuji.
(Taky děkujem.)
„Mamko, já bych nás nechtěla mít za sousedy,“ dodala jsem sama smutně.
Před pár dny jsem si napsala status, jestli by se nenašel někdo v Praze, kdo by mi prostříhal vlasy. Prostříhal, že ostříhat si je dokážu i sama, ale já chtěla prostříhat.
Dostala jsem tyto odpovědi:
- že si mám pořídit dredy
- že jsem hrozně sexy a že ze mě lidi šílej nezávisle na pohlaví
- že si mám pořídit trimovací nůžky
- animovaný gif s plamenometem
- žádost, jestli by si někdo to, co odstřihnu, nemohl přišít k hlavě.
A mně bude někdo říkat, že to nemaj autisti v hlavě v pořádku 🙂
No nic, teď vážněji. Stěhujem se všichni, Barborka bude bydlet sama s Filjou na Karlíně. A pracovat bude na Andělu, takže spolu můžeme být vlastně furt, což je dobrý.
Hodně matek mi často píše, že se bojí o svoje autistické děti, jak budou jednou žít, jestli si zvládnou zaplatit nájem a jít se jednou denně umýt (…no…) a pravidelně jíst.
Milé paní,
Takový krásný(no, minimálně velmi osobitý) pokoj jsem nám vybudovala pomalu vlastníma rukama! :-))) Ne, vážně, samozřejmě, že to dokážou. Já neuměla ani škrtnout sirkou, když jsem sem přišla, a dneska suverénně zapaluju plynový sporák (který můj taťka dodneška zapaluje dlouhatánskou špejlí).
„Nesmíme pak zapomenout tvůj diplom,“ směje se Zita.
„Jo. No. Týna ho používá jako květináč,“ dodám zamyšleně. „A víš co, to možná vyhodíme.“
Smějeme se. Hodně se teď smějeme, což je super, a hrajeme si s kočkama. Minimálně mně je fajn.
Víte, co na zvířatech miluju? Že jsou hrozně férová. Nedělají nic, co nesnáším.
Zvíře vás vždycky docení. Vidí, že mu dáváte žrát a čistíte mu hajzlíček, takže nikdy neslyšíte „já jsem pro tebe jenom hračka a tvůj otrok!“, protože zvířátko ví, že tomu tak není.
ani si na vás neléčí své nejistoty a nízké sebevědomí stylem
„Jako já bych možná přišel, ale nevím, jestli mě tam chceš…“ nebo „ty se se mnou vůbec nebavíš,“ ,
(protože zvíře se na vás vykašle, když na něj kašlete vy, žejo, nepotřebuje žebrat o pozornost, když o to někdo nestojí – zvlášť kočka je na tohle hodně citlivá, pes asi zas tolik ne),
ani vám neříká „s váma je mi tak fajn,“ aby vám za pět minut zdrhlo za někým jiným a pomlouvalo vás.
Zvíře prostě přijde a je kámoš, protože vás prostě bezpodmínečně miluje a udělá pro vás všechno, protože si vás váží a prostě ví, že ho máte taky rádi.
Možná proto autisti tak milujou zvířata.
Možná proto Zita vždycky říká:
„Já nemám kámoše.“
A já jí řeknu:
„Drž hubu, dyť máš mě.“
A ona řekne:
„To se nepočítá, to je spíš jako takový zvíře.“
A mě to nenaštve, spíš se (hodně) směju. A vlastně už to sama říkám. Na tom není vlastně přece nic špatného.
Vždycky záleží na tom, jak se k věci postavíte.
„Máťo?“
„No?“
„Teď mě nějaký kretén v autě ohodil deštěm. Zbij ho.“
Jdu po chodníku a píšu si s lidma.
„…Tak jo, už je zbitej. Vyděsil se, co se děje, když řídí a najednou cítí bolest. Naboural do sloupu, srazil ženu a sám u toho zemřel. Jeho děti teď nebude mít kdo živit. Žena bude na vozíku a zrovna šla na rande. Ten kluk, co měl jít s ní na rande, si najde jinou, alkoholičku nevyrovnanou, a ta ho vydeptá, až si sáhne na život, což se mu ale nepovede. A do konce života bude žít se svýma kostlivcema ve skříni, lidi ze vchodu se mu budou smát, že je podivín. Tohle všechno jsi způsobila svou pomstychtivostí.“
Jako chápete, jo. S takovýma lidma já se bavím. That’s what friends are for.
A stejně je to super, že mám takový vztah k umění. I když jsem ho teď trochu zatracovala, minimálně teoretickou stránku. A na gymplu přiznat, že jsem umělecká duše, to by byla společenská sebevražda v mainstreamovém společenství. Každopádně vám umění přinese nejlepší a nejzajímavější kámoše.
Prostě já nevim, přijde mi, že z kalení každej víkend člověk prostě vyroste (nebo na to jednoduše nemá čas), ale když máte kolem sebe plno lidí, kteří se s vámi baví, protože máte společný tak hrozně hlubokej zájem, kterej vám vlastně tvoří 3/4 mozku (minimálně toho mýho jo, hahaha), tak vám najednou dává celý autistický život smysl.
Mladí autisti, 14,15,16,17,18, vaši kámoši chtějí jenom (ale jakože fakt jenom!!! nekonečně! ) pít a chodit do hlučných barů?
Bude líp!
Protože- nejdůležitější věc, kterou jsem se na FF UK naučila, a jedinej hezkej nekýčovitej citát, kterej znám –
a umění mi postavilo základní stavební kameny pro prostě…všechno. celej život.
No a teď volnej přechod a drum roll…
trrrrrr…
A vůbec, koukněte se na Zitino nový video, je moc krásný, a možná tam zase uslyšíte to, co vás tolik přilákalo minule (…dělejme, že to tak je), jak moc se směju!