„I left my keys in the other flat,“ (nechala jsem ty klíče v druhém bytě), říkám Mattovi, už skoro s hlavou v dlaních, když se probudím z odpoledního spánku.

„That sounds pretty spooky,“ (to zní dost strašidelně), řekne mi.

Co se stalo? V pondělí jsem přišla z práce a hned, co jsem překročila práh domu, jsem zahodila batoh a vše ostatní a šla jsem se hned vítat s dětmi. Klíče jsem si položila na kuchyňskou linku, i když mi v mozku svítil červený majáček a křičel, ať je dám na věšáček v chodbě. To počká, řekla jsem si. Dám je tam potom. Teď se musím poradovat s Nonym a s Péťou.

Pak už tam samozřejmě nebyly. Nenašla jsem je nikde. Možná si je vzaly děti, možná je hodily do koše. Nevím, vůbec, kdy.

Dva dny jsem to vůbec neřešila. Když jsem je nemohla dlouho najít, vzala jsem si druhou kopii klíčů, co máme doma.

„Natálo, mně se vždycky zdá, že když jdu k tobě na návštěvu, tak bydlíš v úplně jiným bytě,“ psala mi Týna před pár týdny. Zajímá mě, v jakém. Mám velmi rozsáhlou teorii, která se týká snění, a během posledních pár měsíců jsem zapojila několik svých kamarádů do spícího experimentu, ve kterém si každý den říkáme, nebo jsme si říkali, co se nám zdálo, a jestli jsme se v nich potkali s tím druhým.

„V jakém?“

„No, je takový tmavý dost. Není to ten, co máte teď. Je tam všechno rozbité a jakoby před rekonstrukcí…“

„To máme teď,“ směju se, ale vzápětí hned vážně přitakávám:„Týno, mně se o tom bytě asi zdá taky.“

Mně se o tom bytě opravdu zdá. Když si vyměníme pár dalších zpráv, jsem si téměř jistá. Je to ten byt, v kterém někdy bydlím, když spím. Říkám o něm všem svým blízkým v posledních dnech. Týna mi nakreslila plánek. Je to on.

Když jsem ve čtvrtek usnula s dětmi, našla jsem tam ty klíče na křesle v obýváku. V tom „druhém bytě“. A bylo mi jasné, že už je v životě neuvidím.

Znáte Randonauticu? Když jsem začínala s randonautstvím (before it was cool), bylo nás na Redditu jen pár tisíc a byl to chatovací bot na Telegramu. Dneska je to obrovská appka, která vám generuje náhodné lokace pomocí kvantových čísel. Teorie je taková, že když se na dané místo vypravíte, tak na něm bude něco zvláštního, nebo něco, na co jste při generování mysleli. Někdo třeba našel dvě mrtvá těla v pytli uprostřed pole, no. Jde zkrátka o to, že tak trochu vystoupíte z „běžného“ (existují různé teorie), tak pokud žijeme v simulaci, tak když půjdete někam opravdu náhodně, svět se nestihne úplně „dorenderovat“, jako třeba v online hře, a začnou se objevovat tak trochu glitche. Taková aplikovaná telepatie a hrátky s vesmírem. Ona věda se opravdu stává na určité úrovni magií. (A vůbec, já bych to tady musela vysvětlovat na dvanáct stran, a proč bych to dělala, když je to vše popsáno zde.)

A proč o tom píšu. Většinou se ze své víry moc nevyznávám (protože by mi to zabralo zhruba čtyři dny vysvětlování), ale teď zde je to vážně třeba. Randonauti mají ve svém logu sovu. Je to docela legrační, protože strašně moc lidí sovy vídalo na svých generovaných spotech, pan zakladatel ji měl postavenou na routeru a tak. A já na začátku tohoto roku začala slýchat na zahradě puštíka. Bylo to hrozně magické.

Pak jsem ho neslyšela hrozně dlouho. Asi si puštík našel partnerku a má děti, říkala jsem si, protože na začátku roku volal každý den pravidelně kolem půlnoci a hledal. A pak jsem jednou nedávno usínala a v hlavě mi hrál Blackbird od Beatles. Byla jsem už opravdu hodně, hodně unavená, hodně smutná a vyčerpaná. „Nějaké kouzlo, blackbird singing in the dead of night, potřebuju nějaké kouzlo,“ říkala jsem si ve svém hypnagogickém stavu.

Hů-u.

Myslela jsem si, že blouzním. Vyprovokovala jsem se do stavu naprosté příčetnosti a sedla si.

Hůů-u.

Byl tam.

Blackbird mi hrál v hlavě pak v noci pořád. Několik dní.

A vlastně ani nevím, jak to napsat. Sedím tady před klávesnicí a koukám do prázdna.

„To bude dobrý. Vždycky je to nakonec dobrý, ať je to, co je to,“ říkám ve snu. Prohodili jsme si role. Smějeme se tomu.

The Long and Winding Road, 1:13