U mě dává skoro všechno smysl.

„Škoda, že ta koprovka nebyla slanější,“ říkám smutně mámě, když spolu jedeme domů z Ostravy. Směje se mi.
„Jak sis na tu koprovku vzpomněla zrovna teď?“ 
Bavily jsme se o mých pražských kamarádech a jejích zaměstnancích a tak.
Někdy nevím, jestli je to autismem, nebo oborem, který jsem vystudovala (filozofie), ale spojení mám asi všude.
„Já nevím, tak prostě ty, tvoje práce a její plánování o víkendu, a když jsi bývala přes víkend v práci a já byla doma jenom s taťkou, tak mi dělával koprovku ze sáčku, a dneska jsem si v tvojí restauraci dala koprovku, protože nic moc jiného bezmasého nebylo, a v tvojí práci chutná koprovka jinak než ta ze sáčku…“ Chtěla jsem to takhle rozvinout, ale byl to tak dlouhatánský pochod, že jsem se radši jenom zasmála taky a už nic moc dál nerozebírala.

Ale abyste si to nevykládali mylně, nesměju se proto, že bych jenom chtěla zapadnout do společenský situace. Přijde mi to genuinely vtipné, chápu, že lidem přijde vtipná moje randomness, protože přijde vtipná i mně. Ale zároveň mi dává smysl.

Achjo, došlo mi nealkoholické mojito. Je nepříjemné narušit sled věcí – skoro fyzicky bolí, když musím odejít od rozdělaného článku – ale je to možné, a já si došla vyrobit další várku mojita s čerstvou mátou a ledem v týhle kuchyni.

Miluju kočky a docela jim rozumím. A to jenom díky tomu, že jsem jako dítě trávila nekonečné hodiny pozorováním koček a hraním si s kočkama. U kočky je strašně, strašně snadné, aby se snadno naštvala nad něčím, co jí ještě před chvílí přišlo příjemné. Kočka vás bude milovat, ale nesmíte ji rušit, když dělá něco, co ji baví, nesmíte jí dávat moc podnětů a musíte na ni pomaličku, ale pak to je nejlepší společník.
Někdy se kočka naštve uprostřed největší zábavy.
A je to tím, že je přestimulovaná. To vám málokdo takhle řekne, ale je to úplně jasné.  Není to vůbec „náladová svině“, jako někteří lidi říkají. Jenom ji prostě něco zničehonic naštve, protože je toho už moc.
Jak já tohle chápu.
Ale než jsem si postavila ten most a došlo mi, že takto to má i většina lidí, tak to trvalo.
Ale opět jsem to pochopila. Logicky.

„Ty vlastně vůbec nejseš výbušná. Jenom tě lidi strašně málo pozorujou a myslí si, že to ještě pořád myslíš jako srandu. Což by mě taky štvalo, kdyby si lidi dělali srandu z něčeho, co myslíš vážně. Takže se nedivím, že takhle často vybuchneš.“
„Děkuju!“ řekne mi překvapená Zita.
Milý Dunbare, my autisté jsme v chápání druhých možná ještě lepší než NTčka.
Jenom to děláme prostě jinak. Takže si to s tou intencionalitou oprav.

Hodně českých autistů to vidí černě. Říkají mi, proč by to měli dělat, proč by měli investovat tolik energie do drobnohledu chování ostatních, když jim nikdo tolik energie zpětně nevrací. Jenomže, milí přátelé, to je běh na delší trať.
Navíc nemůžeme hodnotit NTčka tak, jak nechceme, aby ony hodnotily nás – podle našich měřítek.

NTčka prostě nepotřebujou tolik času a energie, aby druhého pochopily, ale zase ho chápou jinak a méně. Ale jim to nevadí, ono pro běžnou sociální interakci prostě není potřeba, aby ten druhý věděl, jak se jmenovala vaše druhá babička za svobodna. A já to respektuju a nenapadám je za to.
A oni mě za to taky nenapadají. Pokud mají rozum.

A stala se mi taková paradoxní věc. Fakt vtipná, která vám všem demonstruje, že ne všechna NTčka jsou stejná – a hlavně, že i v jednom jediném NTčku je schovaných více lidí, kteří vystupují podle potřeby. To je superschopnost, kterou já pořád nemám, obdivuju, ale nechtěla bych mít.

Byla jsem na festivalu a bylo tam moc, moc lidí. Moc hluku. Všichni byli podnapilí a všichni na mě sahali, navíc byl úplněk, navíc mi přesně podle data silně klesala hladina progesteronu a estrogenu v krvi, a to je v kombinaci s autismem smrťák.
Když na mě sáhl asi pátý člověk, trochu jsem vybuchla a nahlas si stěžovala, sebrala se a vypadla ze stanu. Sedla jsem si tam a už jsem tam zůstala.
A teď ty dvě NTčka, jo.

Přijde ke mně nějaký pán, naprosto cizí, a obejme mě kolem ramen, jak sedím u stanu, chci svůj klid, tmu a ticho.
„Ty seš z festivalu?“
„Jo. Prosímtě, nesahej na mě.“
„Ale no tak.“
„Ne, vážně, dej ty ruce dolů, okamžitě,“ říkám už dost naštvaně.
„Když já strašně nerad vidím, že je někdo smutný.“
Vím, že nemá cenu vysvětlovat někomu celý koncept meltdownů, zvlášt ne podnapilýmu mladíkovi na nějakým mainstreamovým festivalu. Navíc při meltdownu se vám logický myšlení hodně rozpadne, což je pro autisty obrovská rána. Ale posbírala jsem všechny síly, co ve mně zbyly, a řekla mu společensky přijatelnou, milou, ale údernou odpověď.
„Já nejsem smutná. A nechci tě naštvat, ale jsem autistka.“

Kdybyste věděli, jakým tempem se zvedl, vystrašeně řekl jen aha tak ať je líp a padal rychlostí asi 150km/hodinu :-)))))))))))))))
Beze srandy, jestli můžete mít při meltdownu vtipnej zážitek, tak tenhle to stoprocentně, ale stoprocentně byl. Nebyla jsem naštvaná. Pán mě upřímně pobavil, a připomněl mi, kolik mám ještě na světě práce.

Stejně jsem se potřebovala vydýchat.
A teď, proč se vám vyplatí investovat tu energii do NTček.
„Chceš, abych tu byla s tebou, nebo mám jít pryč? Zvládneš to nebo tě mám přijít za chvilku zkontrolovat?“ 
Zita.

Je to dlouhodobě vratná investice, no.

Nejdůležitější věci u lidí jsou spolehlivost, upřímnost a trochu (hodně) citu.
A je to snadné. Když mi někdo bude celý život tvrdit, jak nesnáší kouření, a pak ho uvidím za rohem s cigárem, nemůžu ani počítat s tím, že mi pomůže, když mi bude blbě, i kdyby mi to stokrát řek.
(nadlehčení, samozřejmě. Měnit názory je normální a zdravé, ale měnit ze dne na den celoživotní postoje je přinejmenším podivné)
U některých lidí prostě nikdy nevíš.
A to já nepotřebuju v životě úplně, žejo.

Je to pořád o tom balancování, hledání rovnováhy, pokusech a omylech.

Venku už hodně začíná léto.
A já chci hodně, hodně moc malovat.