Všude říkaj, jak je strašně snadné rozhodit autistu, jak maličko stačí k tomu, aby měl takový člověk záchvat, jak jim vadí každý blbý zvuk a každý záblesk.
Já vám řeknu pravý opak.
Je hrozně snadné autistu rozdovádět a pobavit, protože opět – stačí i maličkosti.

,,Natálo!“
,,Tak když já nic nesmím!“ nadávám ráno Zitě.

(Mimochodem, TADY najdete velmi zábavná videa – ne, kecám, jenom dostanu do držky, když to nebudu sdílet(…ale nemusíš tam psát, jak tě biju, jak říká Z))

,,No nesmíš, no.“
,,Nesmím mít morče,“ ,,To nesmíš,“ souhlasně pokyvuje Zita,
,,nesmím mít ani koalu,“
,,…stejně všechny umřou na syfilis,“ dodává Z,
,,…nesmím mít ani prasátka ani mývaly Sylvanian Villages,“
,,můžeš mít králíčky, jsem ti dovolila,“ opravuje mě,
,,nesmím se rozvalit ani milimetr od topení, si pořiď tady elektrický drát nejlíp mezi ty postele,“ zoufale se směju,
,,tak ty jsi designér, nevím, proč jsi tak blbě rozvrhla ten pokoj!“
,,ALE HLAVNĚ NESMÍM VŮBEC HRÁT NA GAMEBOYI.“

Většinu dnů totiž buď něco sepisuju, překládám, čtu, nebo hraju.
Ale ne na Gameboyi, ale na Nintendu 3DS, kterému tak říká a které mi Z někdy zakáže
(Miki, ty to vidíš.)

Někdy mi stačí, aby mi můj nejmilejší kamarád Jája napsal jednu zprávu a jsem pobavená dva dny.

,,Pamatuješ na ty sirky? Jak je zdědil po svým bráchovi? Hrozně drahý sirky a já mu je všechny vyškrtal?“
,,Jo.“ Řehtám se jako pominutá. Kdo jinej by vyškrtal všechny sirky jenom tak. Autista. Jinej člověk to neudělá.
,,A pak byl na mě naštvaný, tak jsem radši dělal, že je mi špatně.“
,,A on ti ještě nosil zmrzlinu.“
,,Já ho mám tak rád.“ Ale přitom to fakt nemyslíme zle. Jenom říkáme věci jinak.
 ,,Nejradši mám jeho kapučíno v prášku.“

Obrátím se na toho daného člověka, o kterém si s Jájou povídáme:
,,Ty vedeš nějaký kapučíno v prášku?“
Rozohní se. ,,Ježiš, normální kapučíno, zaleješ a vyjede ti pěna.“
Mám záchvat smíchu.

Ten samý člověk příště řekne, že k nám nepřijde na návštěvu, protože by to psychicky nedal.

Týna si udělala na Facebooku test, jaká slova používá nejvíc, a vyjela jí tam hesla jako ,,natálie“ a ,,barbora“.
A její máma jí k tomu napsala jenom jedno jediný slovo, který mě rozdovádělo na celý den dopředu:
,,Jakoby.“ 
Jakoby jo no. Ale asi spíš ne jakoby. Jsi jakoby hajzl, ale jakoby možná ani ne.

Nejlepší slovo na světě.

A vůbec, že ještě někdy zažiju sportovní den s houpačkama a kolotočem a hřištěm. Že v tom bude figurovat třeba někdo, kdo má skoro dva metry.

S mým kamarádem Jájou jsme jednou měli sportovní den, kdy jsme hráli tenis, ale pak jsme se moc rozdováděli a skončilo to tím, že jsme si hráli, že jsem divoký pes a on mě loví.
Bylo mi asi sedmnáct a jemu o tři roky víc. No co.

A vůbec, přečtěte si Afterdark od Murakamiho. Maru je trochu jako já.
A Kroniku ptáčka na klíček, ta je neskutečně, neskutečně dlouhá, ale je tam Cinnamon, a podle mě je autista(není to tam explicitně řečeno). A hrozně se mi líbí, jak ho Murakami popisuje: krásný(!!) mladý pán, který vůbec nemluví a chodí přesně načas, vždycky všechno urovnává do řad a je děsně inteligentní a machr přes počítače a lidi mu rozumí, aniž by cokoliv řekl. Nevím, proč takhle hezký a kladný vedlejší postavy s autismem nejsou nikde zmiňovaný.

No, možná proto, že Cinnamon je klidný a tichý a hodný a nemívá žádný příšerný záchvaty, ani jeden za celou  knížku, a není agresivní, a to západní kultuře nepřijde dost hollywoodsky dramatický.
A děsně se mi líbí, že je vlastně takhle zvláštní, protože jako dítě viděl něco, co ostatní děti nevidí. Nějaký hlubší tajemství světa, to, jak se natahuje ptáček na klíček.
Fakt krásně tajemný.

A to mi připomíná, že se teď točí film Jane Wants a Boyfriend, který má být o holce(!!!) s autismem, která si chce najít kluka. A vypadá to celkem věrohodně, protože má emoce a rozjaří se, když ji volá, a pak jde na rande a zapomene si boty. Tak snad z toho něco bude.

Jakoby jo no.

A pak za mnou přijde Zita.
,,Myslíš, že bys měla nějakou hru na ten tvůj Gameboy, co by mě bavila?“