Další ze super článků ze stránky Aspie Strategy.
Asi už jsme všichni slyšeli o (nebo jsme jej přímo zažili) syndromu podvodníka. V mé práci s dospělými na spektru si všímám, že spousta mých klientů tímto trpí. I ti, kteří jsou úspěšní v akademické, profesionální, finanční i sociální sféře trpí tím, že jim nic z toho nepřijde skutečné.
V kontextu, který zvládli, se zdají být sociálně adaptovaní(nebo jsou v práci tak dobří, že jejich společenské nevhodnosti jsou přehlíženy a tolerovány). Ale mimo tento kontext spousta z nich trpí čímsi, co je ještě o něco horší než sociální úzkost. Říkám tomu sociální panika.
Jak je možné, že někteří dospělí fungujou tak dobře v některých situacích? To překvapuje mé klienty i jejich milované. Existuje nejspíš více způsobů, jak tento rozpor pochopit, a jedním z nich je ten, který jsem pojmenovala jako odstřižení.
Odstřižení je způsob, jak popsat to, jak se jednotlivci perou s emocemi, které nezvládají. V extrémně stresujících situacích někteří z nás odstřihnou spojení, které nás pojí ke kusům vlastní zkušenosti. Může se jednat o něco úplně nepředstavitelného pro člověka, který o tom neslyšel, ale spousta mých klientů tento fenomén důvěrně zná, přestože jej nedokázali do té doby popsat.
Pro lepší ilustraci: spousta mých klientů je velmi inteligentních. Jejich způsoby zpracovávání reality se už tak mohou trochu lišit od těch, kteří mají méně specializované mozky. Pokud je nálož emocí moc velká na zvládnutí(což se může stát těm, co vnímají detaily a vzorce, kterých si spousta lidí ani nevšimne), tak se většina dospělých na spektru od svých emocí prostě odstřihne.
Jde o způsob, jak popsat emoční uzavření, které tolik klientů zažívá, zažívají to dokonce až nedobrovolně. Myslím, že kdybych měla možnost odstřihnout se od reality, abych se vyhnula bolestivým emocím, tak bych tu techniku zneužívala pomalu na všechno, od nudy po truchlení.
Jde o způsob, jak popsat emoční uzavření, které tolik klientů zažívá, zažívají to dokonce až nedobrovolně. Myslím, že kdybych měla možnost odstřihnout se od reality, abych se vyhnula bolestivým emocím, tak bych tu techniku zneužívala pomalu na všechno, od nudy po truchlení.
Někteří klienti se neodstřihávají jen od emocí, ale i od uvědomění si svého těla, času, událostí kolem nich, od své identity. Kvůli tomuto odstřižení, mohou být(způsobem, který se zdá být téměř geniální, a možná i je) schopni transcendovat typická omezení spojovaná s tělem(vzpomeňte na programátora, který zapomíná jíst nebo chodit na záchod), čas(vzpomeňte na hudebníka, který se snaží dobře naučit skladbu 12 hodin v kuse), událostech kolem nich(ta chladnost uprostřed konfliktu), a i identity(dospělý člověk, který transcenduje typická omezení pohlaví, dokonce i ega..)
Odstřižení je očividně skvělý nástroj, stejně jako jiné, které pomáhají vyrovnat se s realitou, ale má své plusy i mínusy. Plusy se zdají být jasné: neukotvenost v egu a emocích – mí klienti dokáží přemýšlet tak, jak ostatní často ne. Uvědomění si svého ega a emocí si vyžaduje pozornost a energii – klienti se od tohoto dokáží oddělit a nechat se pohltit hudbou, programováním, filozofií tak, že to ani nechápeme, způsoby, jak se dokáží bavit, by člověka ani nenapadly. Klienti mě často překvapují svými perspektivami a intelektem.
Mínusy mohou být bezprostřední(třeba neschopnost se angažovat v nabité emoční situaci) a také dlouhodobější(život, který jede jako hodinky, ale postrádá vitalitu). Klienti si občas ukládají negativní emoce jako strach a smutek v tělech – mají problémy s trávením, spánkem, skřípou zuby.. a někdy dokonce trpí symptomy, kdy je jejich motivace jako na houpačce, nedokáží si sjednat pozornost, kompulzivní produktivita s dlouhými přestávkami…Odstřižení chytrému člověku odblokuje strach, takže dokáže vyjadřovat inteligenci a přemýšlet způsoby, které jsou zajímavé, ale s tím strachem se nikdy pořádně nepopasovali. Vyhnuli se mu a on někde bokem stále narůstá.
Dospělému člověku, který si na tomto principu nejen vybudoval způsoby, jak se poprat se světem, ale který si na tomto principu postavil celý život a kariéru a snad i identitu, se nebude moc líbit, když se řekne, že by se to mělo změnit. Myslím, že je dobře, že se do takové změny člověk nevrhá po hlavě. Když změníme způsoby, jak reagujeme na realitu, tak je vše roztřesené a divné. A kdo říká, že to za to bude stát? Terapeut, který toto člověku slíbí, slibuje něco, co nemůže vědět. Klient, který se tohoto odstřižení chce zbavit, musí chtít něco, co možná ani neumí pojmenovat. A musí do nějaké míry dojít k názoru, že se mu systém hroutí nebo je už nepřijatelný.
Když pracuji s klienty na spektru, kteří se odstřihávají, nic jim neslibuji. Uvědomění si, že krásný systém logiky a racionality je omezený nebo neadekvátní může být bolestivé i děsivé. Mám pro toto uvědomění pochopení, respektuji obtížnost této cesty a ochotu klienta, který se rozhodne této výzvě čelit.