Nevím, jestli to k AS patří, nebo jestli je to spíše synestetická záležitost, ale výzkumy poukazují na vysokou pravděpodobnost obojího. A co teprv, když se to zkombinuje.

O čem mluvím – odjakživa mám velmi zvláštní vztah ke spánku. Jedna z mých úplně prvních vzpomínek, na které si pamatuju, je ta, že se vzbudím a vidím, jak mi z polštáře uniká taková pára, hoří. Za moment se probouzím doopravdy, polštář je netknutý, mně se toto celé jen zdálo, ale nic z toho nechápu, pláču, přichází mamka a zvedá mě na ruce. Byl mi jeden rok a pár měsíců, jak mi nedávno řekla, a byla překvapená, že si na to pamatuju – protože se to opravdu stalo a ona si to pamatuje proto, že mi už nikdy nemohla dát to samé povlečení na polštář, jinak jsem začala vyvádět. Opravdu, jak si teď říkám, že třeba nějaké autistické dítě odmítá plastovou vidličku zelené barvy a chce jen modrou – má to důvod. A třeba je teď neviditelný, ale za dvacet let vám ho řekne, až toho bude schopen. Nebo taky ne, ale každý máme nějaká tajemství, že.

Nikdy jsem nebyla dítě, co by si šlo odpoledne lehnout. Nikdy nechodím spát odpoledne, protože se mi nechce, narušuje mi to cyklus, nesnáším to. Už jako malá si pamatuju, jak se mi kolikrát nechtělo spát v noci a koukala jsem se na záclony, jak venku projížděla auta a světla, vrhaly zvláštní obrazce a to světlo jimi naprosto magicky probleskovalo, na to jsem se vydržela dívat i hodiny. Stačí mi velmi málo spánku, třeba tři hodiny, abych další den dokázala fungovat. Jako jo, není to ideální, samozřejmě, a někdy si pospím i dvanáct hodin, ale vím, že ty tři jsou hranice. Mám pocit, že vůbec nemívám hluboký spánek, pořád jenom REM fázi, protože se mi pořád, pořád zdají sny. A všechny si je pamatuju. Teda skoro všechny.

V asi jedenácti letech jsem začala mít hrozné problémy se spánkem. Děti s autismem potřebují přizpůsobit prostředí, aby spaly lépe. Moje mysl se zvládla probírat detaily naprosto šíleně a já všechno řešila a bojovala se svým mozkem klidně i pět hodin, než jsem nakonec usnula. Ta fáze časem skončila, kolem asi čtrnácti, kdy jsem si našla skvělého člověka, který se mnou vše do tří do rána podrobně probíral, protože na tom byl podobně, který mi často v noci i zavolal a povídali jsme si, když jsme nemohli spát. A šli jsme spát s čistou hlavou. Hodně mi to pomohlo, časem jsem pak chodila spát už radši, dneska už usnu skoro okamžitě. Pamatuju si, že před spánkem jsem si v hlavě vždycky jako rituál přehrávala určitou fantazii, která mě ukolíbávala ke spánku. Vždycky naprosto tu samou. Dneska už to ani nestihnu celé, jak rychle usnu. No, celé. Ona prakticky nemá konec, že, protože když dojde materiál známého, začnu si vymýšlet neznámé. Které pak ale další den zopakuji a pak dále a dále a celý ten řezězec se prodlouží. O čem přemýšlím vám říkat nebudu, protože mi říkat takovou věc přijde už moc intimní, i když to třeba nic extra není, ale stejně.

Zvlášť, když se za den stane příliš mnoho emocionálně nabitých situací, nemůžu spát.

Znáte takový ten pocit, že usínáte a najednou se vám zdá, že zakopnete/spadnete ze schodů/padáte – leknete se a trhnete sebou a probudíte se? Určitě jo. Tak něco podobného mě trápilo asi v patnácti. Jenže tak 100000x horší. Tyhle ,,normální“ stavy taky mám, při tamtěch se mi skoro zastavilo srdce, nemohla jsem se nadechnout, vždycky mě to ze stavu usínání vytrhlo až do stavu nejvyšší bdělosti, což bylo ale hrozné, protože jsem strašně chtěla spát, chtělo se mi spát, byla jsem unavená, klesala mi hlava, aby se celý ten cyklus zase opakoval. Snažila jsem se zklidnit, říct si, že už se to nestane, a věřit tomu, ale stalo se to opět. Nejvyšší číslo, jaké jsem kdy napočítala, bylo, že se mi to stalo třináctkrát po sobě. To přestalo, když jsem začala malovat, meditovat a zapisovat si své myšlenky. Můj taťka se mi včera svěřil s tím, že ho to začalo trápit teď, po čtyřicítce. Čtyřicet let nic, jen občas to trhnutí, které se stává každému, a teď toto. No jo, genetika se nezapře, způsob myšlení. Jen, jak vidíte, se občas demonstruje u někoho dříve, u někoho později, a to, že váš potomek vykazuje znaky, které vy ne, neznamená, že je někde v sobě nemáte.

Zapisuju si sny. Odmalička. Je pravda, že jsem odmala měla spoustu nočních můr. Všechny mé noční můry začínají tím, že se mi někdo dívá upřeně do očí. Nedávno jsem jela autobusem a naproti mě seděla paní, která mi vyloženě propalovala díru do hlavy a ještě se u toho trošičku usmívala. Dělala jsem si asi sto reality checků, jestli toto není sen, protože mi to tak naprosto přišlo, pohltil mě strach, musela jsem co nejdřív vystoupit. Vždycky, ve snu, když začíná noční můra, se na mě lidi dívají, já se jim taky musím dívat do očí, nejde mi uhnout, ti lidi se usmívají a k tomu hraje taková divná zvonkohra. Že by pozůstatek z kojeneckých dob, kdy mě lidi brali na ruce a koukali se na mě a já měla tak malé oči, že mi zabrali celé zorné pole, ale mně byl oční kontakt odjakživa nepříjemný? Jediná možná aplikovatelná teorie. Proč by tam jinak byla ta zvonkohra, že. Jestli to tak je, tak je to další důkaz, že lidi se takhle už rodí.

Odmala mám velmi, velmi živé a barevné sny. Často v nich létám. Když jsem byla menší, většinou jsem nebyla účastníkem ve vlastním snu, nebo ano, ale bylo to, jako kdybych se dívala na televizi na videozáznam sebe, a zpovzdálí jsem to komentovala většinou s mým taťkou. Noční můry taky nastávaly, když jsem byla malá, když bylo něco ,,v nepořádku“ a ,,jinak, než má být“. Takže se mi zdálo, že se koukám na televizi, asi v pěti letech se mi tenhle sen zdál, a paní hlasatelka pořád opakuje dokola jedno a to samé slovo. A po hlasatelce nenásleduje večerníček, je tam jen ona a říká furt to samé. To se mě zmocnila hrůza. A byli tam se mnou rodiče, kteří se tomu jen smáli. Ale pro mě to bylo strašné. Pramení to z naší úzkosti.

Lucidní sny mívám odmalička. To je sen, kdy víte, že se vám to zdá, a jste schopni ovlivňovat děj snu. Je ale potřeba se pekelně soustředit a luciditu si udržovat. Dokonce byl nedávno výzkum, že i ptáci mají takové snění, aby se naučili lépe zpívat. To dává smysl, pak to umí lépe i v reálném životě, a vábí lépe partnerky. Ono já se taky v lucidních snech učím. Já se celkově učím tak, že si přečtu látku a nesnažím se ji ani nějak extra zapamatovat, ale jdu spát. Ono se to přes noc urovná. A zatímco mí spolužáci pak potí celé noci přípravou na zkoušky, já se pořádně vyspím, přečtu si to třeba jen dvakrát, a mám jedničku, zatímco oni sotva prolezou. A hodně je to právě díky tomu spaní, protože si to pak pročítám na druhý den a říkám si, no jasně, to jsem viděla…kolikrát mám ve snu pocit, že mi vše zaklapne tak, jak má. No, ale k tomu lucidnímu snění. Nejsilnější je, když mám horečky.
Pamatuju si, jak mi bylo asi jedenáct a měla jsem chřipku a zdálo se mi, že jsem u sebe v pokoji. Tak jsem si řekla, otevřu dveře do ložnice a tam bude John Lennon, ale nesoustředila jsem se dost, otevřela jsem dveře a byl tam jako hadrová panenka. Nebo nedávno jsem chtěla napsat práci do školy na počítači, ale nebyla u něj klávesnice. Jindy zase zvládám sen ovládat naprosto, kdy si třeba předělávám pokojík dle časopisů, prostě si to představím a šups – všechno tam je, na míru, v reálném životě bych si nikdy!!! nedokázala tak dokonale nic prostorově představit, ve snu to není problém. Nebo si jen pohrávám s myšlenkama a kochám se tím, jak mi ten mozek pracuje, opravdu, mám výkon mnohem vyšší než reálně, kouknu se na mapu, přečtu si názvy měst, podívám se bokem, podívám se na ni zpátky a všechna města mají jiné názvy a já si říkám, WOW, můj mozek to dokázal během sekundy všechno přepsat a vymyslet nových třeba 500 slov.

Některé sny mě však nechávají naprosto perplex. Jsou motivy, které se mi vrací, mám bizarní, bláznivé, barevné sny, ale to jsou pořád jenom sny. I když se mi zdá, že jsem židovská holčička v nějaké nacistické továrně, i když se mi zdá, že jsem vězeň jedoucí vlakem z Moskvy na Sibiř, že jsem vychovatelka v dětském domově a v jedné místnosti je zavřená bláznivá holčička, za kterou nikdo nesmí – a prostě věci, které jsem nikdy ani nemohla vidět ani zažít – tak to pořád beru jako sny, hodně zvláštní, ale sny. Ale někdy se mi stávají hodně divné věci. Možná někteří znáte takové to ,,false awakening“, falešné probuzení, kdy se ze snu probudíte do dalšího snu. To taky mívám, většinou to vyústí právě v lucidní sen, ale to není ono. Třeba právě dneska, což je důvod, proč celý tenhle článek píšu. Trošku se vám svěřím, jo. Mám teď rýmu, protože jsem vybalovala zboží do chlaďáku asi pět hodin v tričku, a já si moc neuvědomím, kdy už  je mi teplo a kdy je mi zima, za což si teda můžu sama. A s rýmou se člověku špatně spí. Dneska jsem spala sama ve svém pokoji, výjimečně, Kristián je pryč. Spalo se mi dobře, ale v pět hodin vstávali rodiče do práce a vzbudili mě, nechtěně – mám hrozně lehké spaní a vzbudí mě fakt všechno – a já nemohla zabrat ani za milion. Kocour se po mně promenádoval, děda si pustil televizi, a už to nešlo, tak jsem vstala a šla si lehnout do pokoje nahoře, kde normálně sama nespím.
Nešlo mi usnout ani tam, ale v nějakém nepozorovaném momentě se mi to asi podařilo. Nebo teda, podařilo? Byl to hrozně divný stav, který se mi někdy stává. Cítila jsem tak silné pulzace v mozku, bylo to šílené, zničehonic. Věděla jsem, že je něco jinak. Otevřela jsem oči a na stěně vedle mě byly dlouhé, černé pruhy, na stěně visely tři vlajky států, které neexistují(jsem na vlajky dost přeborník na to, abych to mohla říct), plakáty nějaké podivné bytosti, já ležela na kanapi, jak jsem si pak uvědomila, vedle mě černý pudl, a kolem se mihlo něco podivného, černého, a já věděla jen to, že se nesmím bát. A byla jsem naprosto při vědomí. A pořád mi vibroval mozek.
A hrozně jsem se chtěla vrátit. Zavřela jsem oči a chtěla jsem vstát, cítila jsem, že jsem si aktivovala pohybové centrum, vstala jsem, ale moje tělo se nepohlo. A to mě děsně vyděsilo, tak jsem se vyšokovala, zavřela oči, otevřela a najednou bylo vše normální.
Co to bylo? Co já to mám za mozek, proboha? Jsem asi fakt nějaký vyslanec z vesmíru!