Autismus nezapřete.

Vlastně jsem nemusela jet ani 7 tisíc kilometrů, abych si to potvrdila.

Asi před dvěma týdny jsme se sebrali a s heslem „four countries in four weekends“ jsme odletěli do Spojených států. Viděla jsem všechno. New York. Cape Cod. Delis, kde se dělaj burgry vedle drogerie. Dunkin Donuts. Omastek kapat z nebes. Tuny odpadků a tuny dolarů a tuny zboží, které jsem nikdy neviděla. Spala jsem v tak krásných domech, na které si já sama v životě nevydělám. Lidi neustále a neustále a neustále mluvit a usmívat se a povykovat. Všechny možné národy světa žijící vedle sebe v The Big Apple.

Bylo to krásné, ale zhruba v polovině už mi došla pára a byla jsem hrozně unavená.

I normálně si připadám jako z jiné planety.

Někdo se mě ptal, jestli doma hodně mluvíme o autismu. Skoro vůbec ne. Na jednu stranu by se dalo říct, že pocházíme z tak odlišných kultur, že naše odlišnosti snadno zamaskujeme tím, že „tohle prostě Češi dělaj“ a „tohle je v Americe normální, to je běžná sociální norma a praxe“. Ale my neděláme moc ani tohle. My prostě víme. My si nic moc nemusíme říkat ani dokazovat. Protože autismus nezapřete.

„I mně připadá už teď hrozné, když za tebou v restauraci pořád číšníci chodí, jestli něco nepotřebuješ,“ smál se. Už to bude rok, co je v Česku. A chce zůstat i dále. Možná si někdo říká, že je blázen, s tím, co může mít tam a co má tady.

Amerika je krásná, zvláštní, nevídaná, ale je to země extrovertů, small talku, zábavy, nevázanosti a práce až do vyčerpání a stresu. My jsme humble people. My jsme lidi, kteří by nejraději žili někde v lese, sice uprostřed města, ale dost izolovaně.

Na letištích jsme si prošli nevídaným stresem. Když letíte do Ameriky, hrozně vás proklepávaj, zvlášť, když jste mladá holka. Bojí se, že se vdáte a už se nevrátíte. A my, ačkoliv jsme neměli co skrývat, jsme byli ze všech pohovorů tak nervózní, že jsme je absolutně domrvili.

„Cestujete spolu?“

„Ne. Teda vlastně jo, ale jako..ne. Já jsem Američan.“ „Já ne. Ano, kufr máme spolu. Ne, nebyl při tom nikdo, kdo by mohl něco přidat. Jenom vlastně on. On a já, nikdo jiný. Ano, jenom my dva. Ale ten kufr je psaný jenom na něj.No, já mám jenom tuhle malou tašku.“

Nechápu, jak jsem se tam dostala. Přesto jo. Vidíte. I autisti to zvládnou.

(Přitom náš kufr byl plný oblečení, to bylo vše. )

Měla jsem i hodně vtipných zážitků. Pořád to vše v sobě nějak zpracovávám. Tolik vjemů. Tolik hlasů. Pořád si je všechny vybavuju. Pořád si vybavuju všechny ty obličeje, kterým jsem se tak statečně dívala do očí, vlastně jen tehdy, když už na mě přímo mluvili, ke konci. Pořád si vybavuju, jak jiný tam byl vzduch. Pořád slyším ten neustálý šum a hluk všude kolem. Lidi chodit dokola. Být součástí obrovské rodiny, kde se pořád mluví. Jiným jazykem, než u vás doma. Kde po vás pořád někdo něco chce a vy pořád něco děláte.

Všichni milujeme padající vodu. A nebylo nic krásnějšího, než když mě vzal na malou projíždku po jeho rodném městě, kde jsem koukala na obrovskou přehradu s vodopádem. Neslyšela jsem vůbec nic. Jen jsem věděla, že jsem na jiném kontinentu, v jiné časové zóně, v jiném vesmíru, na místě, kde je voda pro celý New York.

Nebo oceán. Chtěla bych vidět i Pacifik. Atlantický oceán byl moc krásný. Všude byli krabí schránky, s maličkými puntíky, hrozně křehké a jemné, které jste museli vzít jen jemně do ruky, aby se vám nezničily. A taky racci, kteří se pořád rozčilovali, a ústřice, které si jedli.

„Chápeš, že racci tady sedí celý den na pláži v Cape Cod a jedí zadarmo ústřice? A nemusí se o nic starat? Víš, kolik lidí by si to přálo,“ smála jsem se. Každý den jsem něco namalovala do písku a oceán si to zase sebral.

Bylo to zvláštní. Jiné. I já jsem musela být trochu jiná. Ale stejně autismus nezapřete.

Ale víte, co je nejkrásnější? Když i přesto, že ho nezapřete, když i přesto, že máte neustále problém vymýšlet small talk a konverzační témata pro hory a hory lidí, když jste po večerech hrozně hrozně moc unavení z toho, jak těžká práce to vycházení se všemi je, když i přesto vám někdo, koho máte moc rádi, řekne,

„a jsi skvělá, a mám tě rád právě proto, že jsi jiná.“