Nemám ráda, když sedím v hospodě, všude kolem mě se baví hory lidí a já mám mluvit taky. Je mi nepříjemné, jak mi hlas rezonuje v hlavě. Snažím se to překousnout s úsměvem, ale doma jsem pak úplně vyčerpaná. To platí pro všechny hlasité zvuky.

Sedím naproti Zitě. Většinou přijdou mraky lidí dívat se, jak hraje, ale já se s nimi tolik nekamarádím.

Zita ukazuje na sebe a na mě. Připadá mi, že jsme se úplně vydělily z prostoru. Naznačí ukazováčkem a prostředníčkem panáčka, který jde, a ukáže mimo místnost. Vidím nás dvě, jak jdeme venku, padá jemný déšť, úplně cítím zimu, která je dneska venku. Stříška dvou rukou, náznak otevírání dveří. Cítím vůni lékořice, která vždycky zavoní, když se Zitou přijdeme domů, a vždycky se smějeme, protože nevíme, odkud pochází. Vidím to těžké světlo v naší sto let staré chodbě s vysokým stropem. Srandovní pohyb rukou, který věrně sklouzává, vodorovně se táhne a najednou se protočí nahoru. Směju se, protože přesně takhle se hladí kočka, která na nás čeká. Zita se obejme a já úplně cítím jakékoliv teplé tělo na sobě, hlavně to kočičí, dá si ruku pod hlavu, a já cítím kočičí vrnění v posteli, a nakonec rukou opíše kolečko, které přesně kocour udělá u mě na polštáři.

Až přijdeme domů, pohladíme Tíťu a půjdeme s ním spát.

Akorát, že je to celý mnohem realističtější. Jde to i beze slov. Právě naopak, beze slov to jde mnohem líp a živěji. Na chvilku úplně zapomínám, že existují, a nechávám se pohltit světem vjemů – strašně se mi líbil článek Julie o Tichých rukou, který je vlastně podobný tomu všemu, co tady říkám.

Problém je v tom, že neurotypici přemýšlí hrozně obecně. Mají jedno slovo pro všechno, co vykazuje nějaké společné znaky. My, autisti, spíše vidíme ty odlišnosti a jedinečnosti. Nejraději bych měla sto tisíc výrazů pro kočku, protože kočka je jiná i na omak, když se vzteká a má obrovský kožíšek, a je zas úplně jiná, když je tím klubíčkem. A ne každá kočka dělá na polštáři klubíčko…

Řeč je někdy moc složitá, protože je tak příšerně obecná. A já tolik bazíruju na jedinečnostech. Neexistuje slovo, které by vyjádřilo „vůni lékořice, když přijdu k nám domů“, protože všude jinde je vůně lékořice o trošku jiná, právě proto, že není u nás doma, nejsou tam ty jiné, přidružené pachy…

Co jinak nového? V poslední době se hodně vídám s lidma, které mám moc ráda, najednou je víc času a mě to moc těší. Abych vás trochu pobavila, ukážu vám lítačku, kterou si nechala vyrobit Barborka.

Nejprv jí to zamítli, aby pak naštvaně odpověděla, že takhle chodí v současné době nejčastěji a když si tam dá nenalíčenou fotku, bude mít revizor problém ji identifikovat správně.

Myslela jsem si, že umřu smíchy.

„A…budete to chtít používat i do knihovny?“

„Ano,“ odpoví Barborka nekompromisně.

Taky bylo moc vtipné, jak na facebookové stránce firmy, kde pracuje, sdíleli odkaz s hrami a dotazem, jakou „pařbou“ budeme trávit víkend, a já jim napsala do komentářů, že pařbou s Barborou z jejich firmy.

Museli to skrýt. Furt lepší, než když jsme s Týnou psaly veřejně dotaz na Avon, kde pracovala předtím, jestli nám nemůžou dát zadarmo nějaké listy z katalogu, že nemáme na parfém a potíráme si celé tělo těma stránkama s vůní.

Byly jsme spolu taky u Zity na chatě, což bylo strašně super. Barborka se svým metrem padesát a andělským vzhledem nám pořád říkala, ať shoříme, zlomíme si páteř, shnijem, a tak. Je to nejlepší troll na světě. Dobrý zážitek byl, když jsme byly v nemocnici, kde na chirurgii malý rozmazlený kluk říkal, že už asi nevstane ze sedátka.

A taky tam byl nepříjemný pán, který si stěžoval na nějakou paní na vozíku.

„Tamten pán je docela …., viď?“ řekne Bára na plnou hubu přes čekárnu, já se směju a naznačuju jí, ať nemluví tak nahlas. „Ne, to já jsem právě chtěla, aby to slyšel.“ Nebojí se ničeho.

A teď spolu chystáme další velkou akci, ale o té něco až příště, až proběhne. A  ne, do pořadu Popelka se nepřihlašujem, i když jsme si chtěly vzít naše gay kamarády jako poradce.

Taky mi za dva týdny začíná škola. Přijde mi úplně neuvěřitelné, že bych se měla zase s Týnou vrátit do školy. Tak uvidíme, jak nám to půjde. Snad líp, když se budeme zaměřovat na něco konkrétního a hmatatelného.