Co mě pořád nepřešlo, je vyhledávání dobrých kapel. Trávím spoustu času na Youtube, kde hledám nové interprety, a pak je nadšeně pouštím komukoliv, kdo se namane. Hudba mě nepustí asi nikdy.

„Ale tak Natála umí celkem zpívat. I když…jak co,“ prohlásí po krátké úvaze Zita.
To je fakt. Umím zpívat třeba znělku z Tonari no Totoro, a to velice zaníceně a častěji, než ta známá korela v tom videu.

Pořád všude čtete, jak autisti neumí pobrat změny a jak je to pro ně těžké. Já si vůbec nemyslím, že problém je v změnách samotných. Problém je v tom, jak je změna člověku podaná.

Není dobrý, když děláte, že přece o nic nejde.

Nebo když o změně člověku radši vůbec neřeknete, aby se autista dopředu moc neděsil. To už vám zase dost možná nic neřekne ten autista.

Není dobrý, když ke změně nedáte žádný racionální důvod.

Naopak, když se změna plánuje, ví se o ní dopředu, mluví se o ní, tak se na ni může autista paradoxně     I těšit.

Jako náš byt. Včera jsme seděly se Zitou zase v Sacre-Coeur a hádali se tam Francouzi, což nesporně přispělo k všeobecnému veselí. To je taková radost, plánovat nové bydlení, zvlášť, když s tím obřím nadšením nejste sami (nedoporučuju teď moc lidem se k nám přibližovat, pokud nechcete být zahlceni informacemi typu jak široké bude naše patro na spaní, a jestli nechcete řešit dilemata jako lakovat x nelakovat dřevěný nábytek.)

Náš nový dům jsme včera prošly křížem krážem, a má fakt kouzlo, ve sklepě byly snad ještě nejaký lahvičky z druhý světový. Já si strašně, strašně přeju, aby tam strašilo, ale moje ratio mi tvrdí, že to bohužel není možný. Ale je fakt, že se možná bude tvářit jinak, až tam budu někdy ve tři ráno sama.
Ideální místo, kde bude bydlet černý kocour, fakt.

Pardon, teď jsem se moc zakoukala do fontány. Povím vám můj nejtrapnější zážitek za letošek: v obchoďáku jsem jedla pečivo a fascinovaně koukala do fontány a všude drobila, a přijel ke mně takový ten obrovský uklízecí vůz a začal kolem mě uklízet. Problémy autisty moderní doby.

Moje mamka mi zaplatila týrání nejvyššího stupně – rovnátka. To je další velká změna, na kterou se dá těšit. Já je mám teda už rok, půl roku na obou čelistech, ale toto úterý docházelo k finálním velkým úpravám (mám samozřejmě vadu, kterou má tak jedno procento pacientů, to bych nebyla jinak já), kdy jsem seděla na zubařském křesle bez pauziček dvě hodiny, brečela jsem a smála se tomu, že brečím. Takže, milá mámo, doufám, že si to tady zase přečteš a tentokrát mě polituješ, ne jako minule, kdy ses mě ptala ještě vyčítavě
„No a odepsala jsi tomu starému dědovi z toho bytu, že jo!“

Jo, mamko, odepsala. A pak jsem si vypla mobil, aby mi nevolal zpátky.

Jinak teda viděla jsem film Jane Wants a Boyfriend. A ačkoliv je to slaďárna a americky přehnaný, líbila se mi ta hlavní message : nejsme postižení, i když vy nás za postižence máte, a hlavně: dokážem si úplně krásně poradit i sami, i když byste to třeba nečekali.