Zjišťuju u sebe nepřímou úměru. Možná paradox. Možná ne. Těžko říct.

Zjišťuju, že čím míň času na sebe, ale opravdu jen na sebe, mám, tím jsem šťastnější.
I autistické ženy zvládají péči o domácnost. Nakupovat. Vařit. Tvořit adekvátní zázemí.

A to je asi moje nejdůležitější práce. Nejdůležitější, ale i nejsložitější, nejúnavnější a nejzáslužnější.

Vždycky přemýšlím, která práce z toho, co dělám, je nejhodnotnější, a nakonec dojdu k tomu, že si pocit z dobré práce nemůžu užít, když přijdu domů a je tady nepořádek nebo není co jíst. Doma je moje svatyně, můj klid, můj stimmovací prostor.

A právě proto, že jsme na to teď dva, stojí vše na pevných základech. Oba nás to nutí chodit nakupovat. Uklízet. Vařit. Péct. Jeden pro druhého. Děláme to pro sebe navzájem a tím si podáváme ruku ve všem, co společně děláme. I když třeba bylo pro nás nepříjemné chodit do supermarketu mezi spoustu lidí, najednou to nevadí, protože uvařit pro druhého nás láká natolik, že se dokážeme přenést přes to nepříjemné a už to pro nás není tak hrozné. Jako ten výzkum na chlapech, který ukázal, že mužům najednou tolik přestane vadit jejich práce, jakmile se stanou otcem, a prostě to přijmou a smíří se s tím. Tak nějak si přijdu já se světem, najednou, když mám něco jako „rodinu“.

Zezačátku to bylo těžké. Vařit jsem začala už docela brzy, to mě bavilo vždy. Pečení ještě víc. Ale co se týče úklidu, na to jsem nikdy nebyla machr. Trvalo dlouho, než mi došlo, že není vytřeno pořádně, dokud mi zůstávají na ponožkách malé chomáčky a drobky. Že si musím stanovit linii, kdy už mi to vadí a těch drobků je hodně, a že tu linii může mít každý trochu jinde. Že v kuchyni musím mít vždy čisto, protože nechci riskovat food poisoning, a to znamená nejen mýt nádobí, ale mýt i sporák a lednici a povrch linky, a to nejen tak, že tam nebudou viditelné drobky, ale i žádné zaschlé skvrny. To jsem se musela naučit, to mi nepřišlo samozřejmé. Že to není hezké, když jsou na pračce zepředu šmouhy, mi taky muselo dojít.
Zametání. Utírání prachu. Co potřebujete nejvíc? Stanovte si priority. Vadí vám, když bude v chodbě bláto, ale budete mít zato čistý záchod? A stihnete dneska oboje?
Tolik otázek jsem si nepokládala ani při psaní bakalářky.

Mám pocit, že bez této práce by nebylo možno žádné jiné práce. Děkujte všem, kdo vám doma uklízí, vaří a perou. Bez toho byste se ani nehnuli. To jsou ty základy, které musíte umět. Lidi vám budou cpát do hlavy nesmysly o pracích, školách, vysokých finančních obnosech, praxi, kravinách. K čemu vám to všechno bude, když se večer nebudete mít kam a ke komu vrátit.

Nějací zajímaví lidi, kteří se k vám přidají časem, se najdou vždycky. Ale musíte jim mít co nabídnout. A nejvíc, co můžete dneska někomu nabídnout, je klid, soukromí, mír a bezpečí. A to ani ne tolik v tom prostoru kolem vás, ve vašem bytě, pokoji nebo tak, spíš prostě ve vás samotných.

Nemám čas se patlat v nějakých svých ranách a v tom, že někdo řekl něco a já s tím mám něco dělat. Je mi to úplně jedno. Žiju ve svém malém vesmíru, který jede podle mých hodinek a já jsem v klidu. Vím, co musím kdy udělat. Jsem nervózní ze zkouškového, ale ne ze svého života. Vše je klidné a tak, jak má být. Už jsou mi jedno věci jako že mě někdo předběhl ve frontě. Že nevím, co mám komu říct do telefonu. Jasně, pořád to nevím. Pořád jsem společensky „divná“. Ale neřeším to. Nemám potřebu se v tom patlat. Prostě jsem to přijala. Tak to je. To jsem já a je to správně, takhle mě berou a takhle můžu žít spokojeně a plně svůj život.

Nechci, aby mě někdo měnil. Možná paradoxně na té úplně nejzákladnější úrovni to máme všichni úplně stejné, neurotypici i autisté. Nejsme tak jiní. Potřebujeme jídlo a tekutiny. Potřebujeme si někam lehnout, spát a odpočinout si. Potřebujeme nějaké soukromí a místo, kde můžeme být sami sebou. Můžeme to každý dělat trochu jinak, mít jiné prostředky, ale cíl je úplně stejný…

Vím, že přijdu domů a tady bude vše, jak má být.

Večer neřešíme žádné velké trable a nemyslíme na špatné věci. Matýsek mi říká, jak by nejradši pojmenoval naše dítě Smažený sýr. Nebo Háček, ale psalo by se to ˇ.

Díky němu jsem taky začala svůj čas trávit hodně aktivně – není víkend, kdy bychom jen seděli doma a nedělali nic. Sice to mám ráda, ale teď už vím, že není třeba tím strávit den úplně celý, stačí jedna část takového dne.

Je krásné mít svobodu, mít nějaké peníze a moci si vybrat, co můžu odpoledne dělat, ale je nemožné to dělat bez zázemí. A ano, i my si ho můžeme vytvořit!