Je léto. Noci už jsou krátké a i když máme doma větrák, stejně se v noci ve vedru špatně spí. Někdy pošleme kočky mimo ložnici a otevřeme si okno, abychom zjistili, že to stejně nepomáhá, protože tam je snad vedro ještě větší.
Když jsem ještě začínala psát blog ve svých třinácti letech, byly velkou módou „řetězáky“. Prostě seznam otázek, na které každý na svém blogu odpovídal, na konci označil další lidi a ti potom vyplnili ten samý formulář…a tak stále dokola. Když je teď vedro a špatně se spí, ráda si pročítám své staré příspěvky a bavím se u nich. A říkám si, že by bylo snad i fajn si to zopakovat. Ale trochu vážněji. Normálněji. Tak, ať to někomu něco přinese.
Našla jsem si otázky online a teď se na ně pokusím odpovědět. A na konci nebudu nikoho taggovat, protože si myslím, že byste si na ty otázky měli taky zkusit odpovědět. Všichni. Tak se taky ten řetězák přeci jenom jmenuje: otázky, které vám pomohou se lépe pochopit.
- Kdybych se nebál/a toho, že mě druzí budou soudit, co bych si o sobě myslel/a?
Dvě roviny. Když jste autistická holka a je vám patnáct a sotva přijdete na novou střední školu, a prostě víte – a jste na to ještě víceméně pyšní, že jste tak jiní od toho mainstreamu – prostě víte, že vás druzí budou soudit. A vám to nevadí, protože jste přišli ještě s dobrým sebevědomím.
Po čase vás to ale začne hryzat.
Já se trochu obávám, že nejde o to, jestli se bojíme, že nás druzí budou soudit, nebo ne. Spíš jde o to, jestli jim to dovolíme, jestli jim dovolíme, aby se jejich myšlenky vůbec dotkly našeho vědomí.
Když je vám patnáct, tak je to asi úplně nejtěžší úkol na světě, nedovolit těm myšlenkám dostat se k nám. Myslet si o sobě něco jiného než si o vás myslí ostatní. Protože, jak každý psycholog potvrdí, když je vám –náct, už je vám celkem jedno, co říká rodina. I kdyby vám doma každý den říkali, jak jste úžasní, stejně nakonec záleží hlavně na tom, co řeknou vrstevníci.
Takže časem, i když se nebojíte toho, že vás druzí budou soudit, si z jejich názorů hlavu dělat stejně začnete. Vaše sebevědomí to nahlodá. Co když je na tom přece jenom trochu pravdy, co když si zasloužím, aby se ostatní smáli mně a ne se mnou, co když si nezasloužím být pozvaná na něčí párty?
Lhala bych, kdybych říkala, že dneska už vůbec nefiltruji a nebojím se, že mě druzí budou soudit. Samozřejmě že trochu jo. To má v sobě asi každý člověk. Důležitá je ta míra.
Kdybych se nebála toho, že mě druzí budou soudit, myslela bych si o sobě, že jsem poměrně odvážná. Není to totiž jednoduché. Ale jde to. A já si to o sobě fakt myslím, protože ať jde o sebemenší blbost, jsem tak tvrdohlavá, že se vždy seberu a udělám to, co si myslím, že je v danou chvíli správné – a neřeším tolik následky a co na to řekne okolí.
- Kdybych se nebál/a toho, že mě druzí budou soudit, co bych dělal/a?
Vlastně už dělám. To je to, o čem mluvím výše. Teď už se vždy rozhoduji primárně tak, jak to chceme my s Matýskem. Každý, kdo je nám blízký, naše volby a činy musí pochopit – když ne, není nám tak blízký. I kdybych si domů adoptovala celou černošskou vesnici, což bych byla úplně s klidem ochotná udělat, tak ten, kdo by mě za to odsoudil, nebo snad mou volbu jen trochu zpochybnil, si moje dobré slovo nezaslouží.
- Využívám svůj čas moudře?
To je otázka, kterou si vlastně kladu celkem často. V té záplavě počítačových her, sledování Výměny manželek, čtení dětských knih, si někdy říkám, že dělám jenom samé kraviny. Přitom bych měla malovat, chodit ven s lidma…
A pak mi dojde, že to takhle nefunguje. Právě ono hraní her a sledování Výměny je to úplně nejlepší a nejpřínosnější, co se svým časem dělám.
Když jste autističtí, potřebujete někde vybít svou úzkost, načerpat nové síly, uklidnit se a být ve svém malém, skromném světě, který je celý v pořádku. Bez takového světa nebudete nikdy v pořádku ani vy, ani vaši blízcí. Pokud chcete svůj čas využívat opravdu moudře, nesmíte jej zbavovat toho, co by ostatní mohli považovat za zbytečné.
- Dávám tolik, kolik beru?
To je otázka, kterou bychom si měli pokládat všichni, a nejenom při čtení tohoto článku, ale dnes a denně, s každou činností, kterou začínáme.
Hodně si zakládám na tom, že se pokouším dávat co nejvíc a brát co nejmíň. Často mě pak trápí, když se setkávám s lidi, co to mají jinak.
Už mnoho let jsem si sama nekoupila oblečení jinde než v sekáči. Oblečení, které se mi už nelíbí, vždy nechám na ulici volně k rozebrání. Nábytek máme bazarový a děláme s ním úplně to samé. Vše, co mám, je vlastně „po někom“, a „někomu“ to pak zase dám.
Ale nejde jen o hmotné věci. Snažím se psát, dělat přednášky, osvětu. Kamarádit se se zvířaty. Nejíst je. Sem tam poslat něco nějakému útulku, který znám. Třídit odpad. Šetřit vodu. Nebrat si sáčky na každé ovoce. Neběžet s každou nemocí hned pro antibiotika.
Jednou jsem řekla naprosto pokrytecky – a to se možná vztahuje zase k otázce číslo jedna – Matýskovi, že kdyby takto, jak přemýšlím já (jen v tomto ohledu, zas tak moc si nevěřímJ)), přemýšleli všichni lidé, bylo by na světě líp.
- Co před ostatními skrývám?
To, jak moc zranitelná ve skutečnosti jsem.
Je někdy moc snadné se skrývat za neutrální masku. V práci jsem nejklidnější, nikdo by nikdy neřekl, že se dokážu velmi snadno poskládat. Ale myslím si, že všichni takovou masku nosí a nikdo nechce, aby ostatní viděli jeho zranitelnost.